hagiografie (JKI-K): Porovnání verzí

Aktuální verze z 14. 11. 2024, 21:37

hagiografie Souborný název pro duch. literaturu různých žánrů, která oslavuje světce vylíčením jejich života, zásluh a zázračných (často posmrtných) činů. Prvé památky se vztahují k životu mučedníků a patří již 2. stol. po Kr.; největší rozkvět h. se odehrál ve středověku a v období baroka. Typologie světců se rozšiřovala, kromě mučedníků byli uctíváni hlavně vyznavači. Příběhy o životě světců (legendy – to, co má být čteno) měly formu záznamů (např. Skutky mučedníků – Acta sanctorum), životopisů (vita), vyprávění o mučednické smrti (passio) nebo vylíčení zázraků (miracola; ta se někdy osamostatňovala); běžná byla i čtení, která se týkala přenesení těla do hrobu (translationes). Vyprávění o světcích sloužila v církvích a jednotlivých diecézích jako vzory pro věřící a četla se hlavně o výročních dnech. Po uznání křesťanství jako státního náboženství stoupla rychle potřeba legend. Texty se formalizovaly, přizpůsobovaly se a ztrácely na objektivnosti sdělení; prosazovala se účelová fabulace doplňovaná výčtem posmrtných zázraků. Legenda se stala účelovým textem, který více než by o světci vypovídal, tvořil jeho fiktivní obraz a „vymýšlel“ jeho zásluhy. Stručná líčení se rozrůstala a děj neskládala ověřená fakta, ale to, co by se mohlo stát. V souladu s formalizací textu přibírali jednotliví světci všechny kř. ctnosti, legendy se předháněly v líčení o počtu zázraků. Ve 12. a 13. stol., kdy se prosazovalo univerzitní vzdělání, legendy omezovaly fantastično a posilovaly autentičnost svědectví (příkladem je Život Františka – Vita Francisci minority Bonaventury). Kvetly však i nekriticky pojímané legendy, které měly citově zaujmout věřící; některé sloužily při přípravě kanonizačního procesu, jiné polit. cílům nebo byly výrazem osobní zbožnosti autorů. Různá věrohodnost podávaných informací i různící se lit. úroveň textů činí z legend nespolehlivé prameny. Jednotlivé texty se někdy seskupovaly do sbírek redigovaných podle různících se potřeb. Největšího rozšíření dosáhla sbírka Legenda aurea (Zlatá legenda) dominikána Jakuba de Voragine (z. 1298), která byla překládána do nár. jazyků; 1356-1365 vznikl na jejím podkladě čes. Passionál, vytištěný v Praze nebo v Plzni před 1487. Česká h. oslavuje zejm. památku knížete Václava (z. 935). Praktickým potřebám sloužily v kostelích kalendářové seznamy světců (martyrologia, knihy liturgické); úpravu prozaických legend v rýmovaná oficia s hudbou a rozšíření kázání (sermones) o hagiografické motivy způsobil vliv františkánské zbožnosti. Texty působily citově a církev je využívala pro didaktické a moralistní působení.

Pavel Spunar

Viz též: bollandisté

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">hagiografie</span> Souborný název pro duch. literaturu různých žánrů, která oslavuje světce vylíčením jejich života, zásluh a zázračných (často posmrtných) činů. Prvé památky se vztahují k životu mučedníků a patří již 2. stol. po Kr.; největší rozkvět h. se odehrál ve středověku a v období baroka. Typologie světců se rozšiřovala, kromě mučedníků byli uctíváni hlavně [[vyznavači (JKI-K)|vyznavači]]. Příběhy o životě světců (legendy – to, co má být čteno) měly formu záznamů (např. Skutky mučedníků – ''Acta sanctorum''), životopisů (vita), vyprávění o mučednické smrti (passio) nebo vylíčení zázraků (miracola; ta se někdy osamostatňovala); běžná byla i čtení, která se týkala přenesení těla do hrobu (translationes). Vyprávění o světcích sloužila v církvích a jednotlivých diecézích jako vzory pro věřící a četla se hlavně o výročních dnech. Po uznání [[křesťanství (JKI-K)|křesťanství]] jako státního náboženství stoupla rychle potřeba legend. Texty se formalizovaly, přizpůsobovaly se a ztrácely na objektivnosti sdělení; prosazovala se účelová fabulace doplňovaná výčtem posmrtných zázraků. Legenda se stala účelovým textem, který více než by o světci vypovídal, tvořil jeho fiktivní obraz a „vymýšlel“ jeho zásluhy. Stručná líčení se rozrůstala a děj neskládala ověřená fakta, ale to, co by se mohlo stát. V souladu s formalizací textu přibírali jednotliví světci všechny kř. [[ctnost (JKI-K)|ctnosti]], legendy se předháněly v líčení o počtu [[zázrak (JKI-K)|zázraků]]. Ve 12. a 13. stol., kdy se prosazovalo univerzitní vzdělání, legendy omezovaly fantastično a posilovaly autentičnost svědectví (příkladem je Život Františka – ''Vita Francisci'' minority [[Bonaventura (JKI-K)|Bonaventury]]). Kvetly však i nekriticky pojímané legendy, které měly citově zaujmout věřící; některé sloužily při přípravě kanonizačního procesu, jiné polit. cílům nebo byly výrazem osobní zbožnosti autorů. Různá věrohodnost podávaných informací i různící se lit. úroveň textů činí z legend nespolehlivé prameny. Jednotlivé texty se někdy seskupovaly do sbírek redigovaných podle různících se potřeb. Největšího rozšíření dosáhla sbírka ''Legenda aurea'' ([[Zlatá legenda (JKI-K)|Zlatá legenda]]) dominikána Jakuba de Voragine (z. 1298), která byla překládána do nár. jazyků; 1356-1365 vznikl na jejím podkladě čes. ''Passionál'', vytištěný v Praze nebo v Plzni před 1487. Česká h. oslavuje zejm. památku knížete [[Václav (JKI-K)|Václava]] (z. 935). Praktickým potřebám sloužily v kostelích kalendářové seznamy světců (martyrologia, [[knihy liturgické (JKI-K)|knihy liturgické]]); úpravu prozaických legend v rýmovaná oficia s hudbou a rozšíření kázání (sermones) o hagiografické motivy způsobil vliv františkánské zbožnosti. Texty působily citově a církev je využívala pro didaktické a moralistní působení.
-<span class="section_title">Viz též:</span> [[bollandisté (JKI-K)|bollandisté]]
 ''[[:Kategorie:Aut: Spunar Pavel|Pavel Spunar]]''<br />
+<span class="section_title">Viz též:</span> [[bollandisté (JKI-K)|bollandisté]]
 [[Kategorie:Aut: Spunar Pavel]]
 [[Kategorie:JKI/Křesťanství]]