politika (JKI-K)
politika Teorie a praxe jednání původně zaměřeného na vedení polis, vytvoření a udržení státního řádu, dnes na utváření a řízení vztahů mezi společ. skupinami v rámci státu a mezi státy navzájem. Jako subsystém soc. skutečnosti se p. vždy vztahuje ke konkrétnímu náboženství, které je součástí této skutečnosti. Teoret. reflexe vztahu náboženství a p. je důsledkem a součástí novověkého osamostatňování, atomizace a zesvětšťování jednotlivých sociokulturních sfér, a proto nese výrazné rysy europocentrismu. Dějinné vztahy mezi p. a křesťanstvím mají různou podobu. Rané křesťanství se díky zřetelné prézentní eschatologii vědomě odlišovalo od p. Bylo vůči ní lhostejné (Mt 22, 21) a sobě nárokovalo větší společ. závaznost (Sk 5, 29). Aktivně zamítavý vztah k p. se projevoval tehdy, když si řím. moc osobovala božskou dimenzi (zejm. kult císaře). Po konstantinovském obratu přejímá církev jako rozhodující společ. instituce polit. model řím. říše, sakralizuje ho a dává mu jednotný náb.-polit. základ. Představa kř. pozemského okrsku tak dostává vyhraněně polit. rozměr, reprezentovaný papežem a císařem (byzantinismus, césaropapismus). Středověkým sporem o investituru začíná rozlišování „světského“ a „duchovního“, které však k oddělení sfér náboženství a p. dospělo teprve po náb. válkách 16.-17. stol. Novověká sekularizace a vznik moderního státu vedou k důslednému oddělení státu od církve, náboženství se přenáší do občanského soukromí. Přes formálně práv. akty oddělení státu a církve i přes stanoviska např. druhého vatikánského koncilu nikdy nedošlo k opuštění polit. rozměru činnosti církví. S různou mírou zprostředkování a v různých podobách (etika politiky, soc. etika, polit. teologie, civil religion, teologie osvobození, fundamentalismus křesťanský, integralismus ap.) dosahují politizace řady svých postojů jak v otázkách celkového étosu světové p., tak v problémech každodenní praktické p.
Viz též: politika (JKI-I)