halacha (JKI-J)
halacha (hebr. chození, kráčení) Pojem zahrnující celý náb.-práv. systém judaismu, v němž jsou obsaženy příkazy a zákazy (ase, al ta’ase), písemné a ústní tradice tóry (tora še-bi-chtav, tora še-be’al pe). H. se v průběhu doby vyvíjela podle měnících se soc. a ekon. podmínek žid. pospolitosti. Systém h. zahrnuje jak náb. (isura), tak světské právo (mamona). Ta část halachického systému, která byla podle rabínské tradice předána Mojžíši na Sinaji, se označuje aram. termínem mi-de-orajta (ze zákona), a má proto sinajský práv. status a autoritu. Zahrnuje psaný zákon a část ústní tóry vyvozenou z psaného zákona systémem pravidel předaným též na Sinaji. Část h. mi-de-orajta je doplněna ustanoveními halachických učenců nazývanými takanot (ustanovení) a gezerot (zákazy). Tato část h. je označována mi-de-rabanan (od učitelů). Rozeznává se celkem šest práv. pramenů h.: (1) tradice (kabala), (2) exegeze (midraš), (3) rabín. doplnění (takanot, gezerot), (4) zvyk (minhag), (5) precedens (ma’ase) a (6) logická dedukce (sevara). H. se uchovala v Mišně, Toseftě, halachických midraších, obou Talmudech a v potalmudické literatuře rabín. učenců. Nejvýzn. halachickými sborníky z potalmudického období jsou Maimonidova Mišne tora a Šulchan aruch od Josefa ben Efrajima Kara. H. se stále řídí tradiční a neoortodoxní judaismus a do jisté míry i konzervativní judaismus. Naproti tomu reformní judaismus platnost h. neuznává.
Viz též: právo církevní, právo kanonické (JKI-K), zákon (JKI-K), právní věda (JKI-I), zákazy (JKI-I)