zákazy (JKI-I)

zákazy Nařízení obsažená v koránu, tradicích a právní vědě, vymezující skutky, které jsou v rozporu s božím zjevením. Práv. věda vytváří 5 kategorií lidských činů – od povinností až po činy zakázané (arab. harám). Některé nalezneme už v koránu (z. hazardní hry majsir, pohřbívání prvorozených dcer zaživa – wa‘d), jiné jsou rozpracovány až v práv. vědě s různými variantami trestů za jejich porušení (z. požívání alkoholu), když zákl. texty příslušné činy řeší rozporuplně nebo nejednoznačně (šarí‘a). Kategorie lidských činů jsou přesně vymezeny.

Z. zahrnují činy, jež jsou plně v rozporu s šarí‘ou a za něž viníka postihne trest; jiná je kategorie makrúh – přestupků, jež jsou zavrženíhodné, ale jejichž případné opakování je ponecháno na míře individuální zbožnosti. Nejzávažnější z činů v kategorii harám překračují „hranice Boha“ (hudúd Alláh). Práv. věda stanoví sedm nejtěžších typů překročení hudúd: Rebelie proti autoritě chalífy, odpadlictví od víry (ridda, irtidád), krádež nad určené minimum (sarika), loupež ve smyslu násilného přivlastnění (ightisáb), cizoložství (ziná), falešné obvinění z cizoložství, požívání alkoholu, hazardní hry. Jednotlivé mazhaby rozpracovaly vlastní hierarchii závažnosti harám a formy trestů za ně.

Z. se zpravidla soustřeďují na zajištění ideolog. čistoty dogmatu (a tedy moci) a na ochranu soukromého vlastnictví. Za nejhorší harám se obvykle považuje rebelie a odpadlictví, a také hereze. Židé a křesťané mají svůj soubor z. a omezení, při jejichž dodržování by jim ze strany islám. justice neměly hrozit sankce. Vysoké tresty za krádež odrážejí pragmatický vztah středověké islám. moci k člověku jako výrobci hodnot a zákl. buňce obce, jejíž stabilita je mj. podmíněna osobní prosperitou jedince.

Do kategorie harám patří i celá sféra z. týkajících se stravy a vztahu ke zvířatům. Šarí‘a zakazuje požívání masa zvířete, jež nebylo usmrceno předepsaným způsobem (zabh, halál, obětování zvířete), nebo zvířete, jež ze zákona způsobuje rituální znečištění muslima samého nebo místa určeného k modlitbě. Za nečisté a ke konzumaci nezpůsobilé zvíře se považuje vepř (chinzír; korán 2:167), pes (kalb) a zdechlina (majta). Zákaz požívání vepřového masa má prastarý semitský základ a vychází ze zkušenosti, že v klimatických podmínkách Předního východu je vepř nositelem cizopasníků a látek způsobujících onemocnění a epidemie. Negativní vztah k psům nemá oporu v žádném verši koránu, ani v prorocké tradici. Přesto jsou psi z hlediska šarí‘y považováni za nečisté a za zdroj „lehkého znečištění“ (rituální očista), jež se např. podle málikovského mazhabu dá odstranit „menším omytím“ (wudú). Kalb je také dodnes v arabštině jedna z nejhrubších urážek. Podle většiny mazhabů jsou však ze zákazu vyňati lovečtí a pastevečtí psi. Většina práv. škol se rovněž staví zdrženlivě k psím zápasům a dostihům. Zvíře, které není usmrceno předepsaným způsobem, se považuje za zdechlinu, což se nevztahuje na ryby a zvířata zabitá na lovu. Naopak se přísně zakazuje jíst maso zvířat živících se zdechlinami. Nepoživatelný je hnis, krev, mléko nepoživatelných zvířat, šlachy a vnitřnosti. V detailech se některé mazhaby různí.

Rozsáhlá práv. literatura o z. a sankcích se stala v moderní době zejm. předmětem revizí islám. reformismu a byla postupně reinterpretována, redukována nebo zcela odstraněna sekulárními režimy. Po návratu k uplatnění z. v zákonodárství volají stoupenci islámského fundamentalismu, ale i oni mají o míře jejich aplikace různé představy. Pojem harám (tedy věc zakázaná) je však sémanticky širší a zdaleka se nevztahuje pouze na trestní právo. Používá se též ve smyslu nemanželský syn (ibn al-harám), nezákonně nabytý majetek (mulk al-harám), a především jako posvátný dům, mešita (bajt al-harám) nebo posvátný měsíc (šahr al-harám). Při pouti do Mekky se věřící dostává do stavu ihrám, jakmile překročí hranice posvátného okrsku. Všechny pojmy implikují příkaz vyvarovat se zakázaných činů.

Viz též: Tóra (JKI-J), zákon (JKI-K)

Miloš Mendel