modernismus katolický (JKI-K)
modernismus katolický Pojem m.k. poprvé užil kat. teolog Karl Braig (1853-1923) 1889, který jím označoval protest. liberální teology a historiky náboženství. Papež Pius X. přenesl název do katolicismu a zahrnul pod něj širší reformní hnutí uvnitř římskokatolické církve, jež se zformovalo na přelomu 19. a 20. stol. Hnutí m.k. vzniklo v souvislosti s celkovým obnovným myšlením katolicismu v 2. polovině 19. stol. (kat. tübingenská škola, novotomismus) jako pokus o vyrovnání se s moderní kulturou. Osvojilo si zejm. poznatky protest. historicko-kritické exegeze a vyvodilo z nich závěr o hluboké dějinnosti, tj. relativnosti teologie. To se projevilo v chápání dogmat, v dílčím akceptování vývojových hledisek moderní vědy a filosofie (evolucionismu) a ve snahách o otevření a přizpůsobení římkat. církve modernímu světu. Proti m.k. se vyslovil již papež Lev XIII. v encyklice Providentissimus Deus; Pius X. (1903-1914) m. tvrdě odsoudil v dekretu Lamentabili sane exitu (1907; 65 exegetických a dogmatických „omylů“, vybraných převážně z Loisyho prací) a v encyklice Pascendi Dominici gregis (1907); od září 1910 musel každý kandidát kněžského svěcení složit tzv. antimodernistickou přísahu Sacrorum antistitum (byla zrušena až 1965 Pavlem VI.). Vyvolanou krizi kolem m., která se některými rysy (udávání, kaceřování, vynucování loajality a další nevybíravé administrativní zásahy) smutně zapsala do dějin křesťanství, s obtížemi řešil papež Benedikt XV. (1914-1922). Hl. představiteli byli ve Francii Alfred Loisy (1857-1940; L´Evangile et l´Eglise, 1902), Maurice Blondel (1861-1949; L´Action, 1893), ve Velké Británii George Tyrrell (1861-1909), v Itálii Ernesto Buonaiuti (1881-1946) a v Německu H. Schell (1850-1906).