premonstráti (JKI-K)
premonstráti Řád řeholních kanovníků zal. Norbertem z Xanten 1120 v údolí Pratum monstratum (Prémontré) nedaleko franc. města Coucy; chtěl spojit život v klášteře s prací apoštolskou a navázat na praxi prvotní církve. V prvém klášteře v Prémontré žili společně klerikové, konvršové a ženy, které 1140 přesídlily do Fontenille. Papežské potvrzení Honoria II. je datováno 1126, kdy se stal Norbert i magdeburským arcibiskupem. Řád, v jehož čele stál generální opat v Prémontré, se brzy rozšířil po celé Evropě. Čítal stovky kanonií (řádových domů), z nichž se dochovalo jen málo přes třicet (a čtyři v čes. zemích). Úpadek spadá do 16. a 17. stol., za franc. krále Ludvíka XIV. byl řád silně podporován, ale 1790 byl sekularizován. Podpora z let 1855-1857 nepřinesla kýžené oživení. Stanovy vycházející z řehole sv. Augustina spojují prvky kanovnického a klášterního života. Své poslání vidí p. ve slavnostních bohoslužbách, eucharistické a mariánské úctě; prosazují kající život a apoštolát formou farní duch. správy. U p. byla prvně uskutečněna představa třetího řádu, tj. spojení klášterních bratří s laiky (terciáři). P. rozvíjeli také věd. a pedagogickou činnost. V počátcích byli p. i průkopníky moderního hospodářského působení. V čes. zemích patřili mezi p. učence Karel R. Ungar (z. 1807), první ředitel pražské univerzitní knihovny, a Jan B. Dlabač (z. 1820), uznávaný historik. P. představují samosprávný svaz klášterů, jehož nejvyšší autoritou je generální kapitula v čele s generálním opatem. První čes. klášter p. založil s podporou Vladislava II. olomoucký biskup Jindřich Zdík 1140 v Praze na Strahově, odkud byly zakládány další kláštery, např. Želiv, Milevsko, Teplá, Klášterní Hradisko, Louka, Zábrdovice (později Nová Říše), Svatý Kopeček aj. V husitských válkách ztratili p. většinu svých klášterů. Část kanonií obnovila svou činnost až v 16. stol., kdy se stal vikářem generálního opata Jan Lohelius, od 1612 pražský arcibiskup. Řeholní oděv tvoří bílý hábit se škapulířem, cingulem a bílý biret.