milost (JKI-K)
milost (řec. charis, lat. gratia) V kř. teologii nadpřirozený dar Boha skýtající člověku posvěcení. M. jako sebezprostředkování Boha člověku je v křesťanství od počátku všeobecně přijímána, záhy se však objevily spory o způsobu, jakým se člověku m. dostává. Zatímco ve vých. křesťanství pojem m. krystalizoval v christologických sporech 4. stol. jako součást učení o spáse, soustředilo se záp. křesťanství na vztah lidské podstaty (natura) a boží m. (gratia), tj. na otázku svobody a predestinace člověka ve vztahu k m. Proti pelagianismu, hájícímu názor, že člověk může dospět ke spáse svým vlastním úsilím a m. mu jen pomáhá, postavil Augustinus učení o predestinaci člověka vyplývající z dědičného hříchu, který člověk není schopen bez m. překonat. V katolicismu byla m. na tomto základě propojena se svátostí jako prostředkem a viditelným znamením m. Naproti tomu protestantismus zdůraznil „přímou“ m. Boha, a to buď ve smyslu absolutní predestinace (kalvinismus), nebo ospravedlnění z víry (luterství).
Viz též: milost (JKI-J), milost (JKI-I)