mystika (JKI-K)
mystika (z řec. mystikos, náležející k tajným naukám, tajuplný; ta mystika – tajné nauky; he mystike – mystická tradice) Pův. znamená jevy související s mystérii, s tajnými rituály, obecně to, co je „temné“, „tajuplné“, „nepřístupné“ v protikladu k „otevřenému“ (faneron). M. je jeden z prvotních náb. fenoménů, v němž s bezprostřední intuicí dochází k prožitku vyššího jsoucna, božstva, resp. Boha, k nahlédnutí a ke ztotožnění. Prvotně je vždy vázána na konkrétní dějinný stav náb. vědomí a dané podmínky hist. náboženství, sekundárně vystupuje jako fil. (teoretická, spekulativní) m. (počínaje pozdní antikou do současnosti); obojí je důvodem, proč neexistuje obecně platná a akceptovaná definice m., nýbrž vždy jen vymezení jejích určitelných dějinných podob, podléhající zjistitelným skutečnostem. Obecně platí, že cílem m. je navození stavu sjednocení či bezprostřední relace mezi člověkem a transcendencí (božstvem, Bohem, Duchem, svět. rozumem, Jedním ap.) a že stanovuje specifikované cesty, jak tohoto stavu dosáhnout. Historicky koření v nelit. náboženstvích, kde jsou mystická zření dosahována většinou individuálním extatickým prožitkem, vědomě vyvolávaným např. tancem, požitím přírodních halucinogenů, askezí (izolací, hladověním), koncentrací atp. Zduchovnění m. doprovázené důrazem na kontemplaci, meditaci, dosahování vyššího vědění a duch. zření spadá do hist. údobí tzv. osové doby a rozvoje kosmicko-universalistických náb.-fil. soustav v Indii, Číně a Řecku. Zejm. v řecké m. se prolínají náb. a fil. motivy, jež nadále ovlivnily záp. křesťanskou m.; kontinuitu zde netvoří řec. a helénistické mysterijně-náb. kulty (orfické, eleusínské, dionýsiovské ad.), nýbrž fil. personalistická m. platonismu a novoplatonismu, vrcholící u Plótína (v možnosti extatického, z nahlédnutí božského rozumu plynoucího sjednocení s prapůvodním Jedna). Specifickou podobu, plynoucí z charakteru žid. náboženství, má m. židovská. Rané křesťanství (řec. a lat. patristika) disponuje řadou odlišných výkladů m. Hojně se užívá pro označení typologického a alegorického smyslu pojmů, pasáží nebo vnitřních souvislostí bibl. textů (alegorie, Klement Alexandrijský, Órigené; alexandrijská škola); tajemství (mystikoi) vnesl v tomto zřeteli do bible Duch sv., aby skrze ně ozřejmil její smysl, avšak skrytě před nepoučenými. Přenesený (tj. skrytý, mystický) význam připisoval některým pojmům a zejm. číslům v bibli též Augustinus, jinak tvrdě potírající „pohanskou“ m. Ačkoli je za tvůrce teoretické, náb.-filosofické m. počátků kř. středověku považován Evagrius Ponticus (346- kol. 400), mělo pro středověkou m. zásadní význam pojetí m. u Pseudodionýsia Areopagity. Jeho mystiké theologia je důslednou úvahou o nemožnosti pojmového vymezení Boha a současně nutnosti řeči o Bohu: člověk usilující o bytí v Bohu by měl nechat za sebou všechno zkušenostní, smyslové, duch. poznání a sjednotit se s tím, co je nade vším bytím a poznáním. Toto sjednocení je cestou do temného, nevyslovitelného, mystického; vede k mlčení (alogia) a k vědomí nedostatečnosti poznání (anoesía). Pseudodionýsovská negativní teologie měla značný ohlas nejen u jejího zprostředkovatele, J. S. Eriugeny, ale též u Huga od sv. Viktora a Richarda od sv. Viktora, kteří spojovali m. s alegorickým výkladem bibl. textů, a zčásti ovlivnila též Tomáše Akvinského (ratio mystica v teorii poznání). Sklonek 12. až počátek 15. stol. je „zlatým“ věkem záp. křesťanské m.: vedle něm. představitelek Hildegardy z Bingenu (1098-1179), Elisabethy ze Schöndau (1129-1164) či Mechthildy z Magdeburgu (1210-1285), u nichž má m. převážně vizionářskou podobu, se objevují nejvýzn. středověcí mystikové Mistr Eckhart a Jan Tauler (1300-1361), překonávající dosavadní ve františkánské (např. Angela z Foligna, 1248-1309) i dominikánské (např. Ulrich ze Štrasburku, z. 1277, či Berthold z Moosburgu, z. po 1361) zbožnosti udržovaný pseudodionýsovský novoplatonismus rozvíjením tomistického systému tradicemi arab. a žid. metafyziky. Počátek novověku a protireformace znamenaly vytváření nových typů m.: jednak vzniká protestantská m. (J. Arndt, 1555-1621, J. Boehme), vedená snahou získat člověku možnost bezprostřední účasti na božském dění spásy, a jednak se v kat. m. těžiště přenáší od spekulativnosti a filosofičnosti ke zkušenosti a náb. prožitku. Tato okolnost se projevuje též formálně; centrem evropské m. se stává protireformační Španělsko a jejími představiteli Terezie z Ávily (1515-1582) a Jan z Kříže (1542-1591). Rysy m. jsou připisovány rovněž projektu pansofie J. A. Komenského. 19. a 20. stol. tradici m. značně zprofanovalo a vyloučilo z moderního předmětného myšlení. Nový zájem o ni přichází až s vědomím civilizační krize a hledáním východisek z kulturního tápání, nabývajícím podobu různých forem nové religiozity, hnutí New Age, transpersonální psychologie, hlubinné ekologie ap. V nich často s m. zaměňované požívání psychedelických látek a umělé navozování extatických stavů, resp. stavů „rozšířeného vědomí“ je jen další depravací této velké tradice evropské duch. kultury.
Viz též: kabala (JKI-J), mystika (JKI-I)