zlo (JKI-J)
zlo (hebr. ra, řec. kakos, ponéros) Síla způsobující hřích, neštěstí a utrpení. Z žid. pojetí stvoření vyplývá, že stvořený svět, ve své totalitě odvozený od Boha, je dobrý (Gn 1, 10). Zákonitě tak vyvstává otázka, co je zdrojem z. ve světě a jaký je jeho vztah k Bohu. Přestože zvláště v mladších textech hebr. bible je příčinám z. a lidského utrpení věnována věnována značná pozornost (Kohelet, Jób), systematičtější pokusy o její řešení spadají až do období Talmudu. Talmudičtí učenci se soustředili především na rozvíjení antidualistické argumentace, vysvětlující rozpor mezi nekonečnou dobrotou Boha a reálnou existencí z. ve světě (teodicea). Jedním z nejrozšířenějších řešení, které zdůvodňuje, proč spravedliví na tomto světě trpí, je přesvědčení, že jsou na tomto světě trestáni pro sebemenší hřích a odměny se jim dostane až v ráji, zatímco hříšníci jsou na tomto světě odměněni za sebemenší dobrý skutek a trestu se jim dostane až po smrti (Avot 2, 16; Genesis raba 33, 1). Pod vlivem muslim. kalámu, obhajujícím fil. cestou jedinost Boha, vyslovil již Sa’adja Ga’on tezi, že Bůh nestvořil z., protože z. nemá oddělenou podstatu a je pouze nedostatkem dobra. Teprve na půdě žid. středověké filosofie byl formulován zákl. rozpor, vyjádřený třemi tezemi: (1) Bůh je totálně dobrý; (2) z. je reálné; (3) Bůh je všemohoucí. Při zachování tradičního teismu se nejschůdnější cestou jeho překlenutí ukázalo učení o svobodné vůli, kterou Bůh člověku poskytuje, aniž by se ovšem vzdával své všemohoucnosti. Člověk se tedy může z boží vůle svobodně rozhodovat, zda bude následovat dobro vytčené zjevenou Tórou, nebo zvolí z. a cestu hříchu.
Viz též: zlo (JKI-K), zlo (JKI-I)