smrt (JKI-J)
smrt (hebr. mavet) Destruktivní síla, pro jejíž existenci má bible dvojí vysvětlení. Člověk byl stvořen z prachu země, do něhož se po s. musí opět navrátit (Gn 2, 7), po vyhnání z ráje (gan eden) člověk ztratil přístup ke stromu života a tím i k nesmrtelnosti (Gn 3, 22-24). Člověk také ztrácí po s. kontakt s Bohem (Ž 30, 10; 88, 6) a jeho osud do jisté míry závisí na tom, zda byl náležitě pohřben a zda je vzpomínáno jeho jméno. Uctívání zemřelých bylo biblí zakázáno, ačkoli v období Druhého chrámu bylo v některých kruzích poměrně rozšířené. Učenci období Mišny a Talmudu spatřovali ve s. přechod z tohoto do budoucího světa. Většina učenců se shodovala v tvrzení, že člověk po s. sklízí plody skutků vykonaných během života a chápala s. jako proces vykoupení. Učenci často diskutovali o otázce, zda důvodem s. jako takové byl prvotní hřích, nebo zda s. je přirozenou součástí stvoření. V žid. tradici se před s. a po s. provádí určité rituály, jejichž cílem je osvobození duše. Je povoleno porušit šabat, jestliže to ulehčí umírajícímu. Umírající nesmí být ponechán o samotě. Obvykle se zapálí v jeho blízkosti svíce. Člověk by měl před s. vyznat svoje hříchy před Bohem a tak získat podíl na budoucím světě. U zemřelého recitují přítomní požehnání baruch dajan ha-emet a poté se tělo ponechá osm minut bez doteku, během této doby se přikládá ptačí pírko k nosu zemřelého. Když je s určitostí stanovena s., nejstarší syn nebo nejbližší příbuzný zavře zemřelému oči a ústa. Ruce jsou položeny podél těla. Tělo je položeno na zem, nohy směrem ke dveřím, a přikryto látkou. Zapálená svíce stojí blízko hlavy. Tělo nesmí být ponecháno až do pohřbu o samotě, během této doby je zvykem předčítat žalmy.
Viz též: smrt (JKI-K), smrt (JKI-I)