tridentský koncil (JKI-K)
tridentský koncil Podle římskokatolické církve 19. ekum. koncil konaný 1545-1563, círk. odpověď na reformaci, z římkat. hlediska počátek vnitřní obnovy, která vyústila v protireformaci. Přes výzvu M. Luthera ke svolání koncilu (1518) se papežové kvůli obavám z konciliarismu dlouho jeho vyhlášení bránili. Zahájil ho teprve Pavel III. v prosinci 1545. T.k. měl tři jednací období: 1545-1547, 1551-1552, 1562-1563, a jedno tzv. boloňské mezidobí (1547-1548), kdy zasedal v Boloni, aniž by zde vydal jakýkoli dekret. Mezi hl. dogmatická témata jednání patřila otázka zjevení (t.k. potvrdil autoritativní charakter círk. tradice proti Lutherovu principu sola Scriptura), dědičný hřích, nauka o ospravedlnění, stanovení počtu svátostí na sedm, reálná přítomnost Krista při eucharistii, poslední pomazání, uctívání svatých a obrazů, odpustky, pokání, manželství a obětní charakter mše svaté. T.k. dále zavedl reformu řádů, zřídil kněžské semináře, náb. výchovu, zavázal biskupy ke konání pravidelných provinciálních a diecézních synod a rovněž k pravidelným vizitacím na farnostech. Jednání k. bylo několikrát narušeno polit. střety – např. po protestu císaře Karla V. proti přeložení jednání do Boloně (kvůli výskytu skvrnitého tyfu) byla předchozí jednání anulována; 1552 muselo být jednání ukončeno, protože protest. šlechta donutila císaře k útěku; i závěrečné jednání hrozilo ztroskotáním, protože se vyhrocovaly spory mezi papalistickým a episkopalistickým křídlem. T.k. byl uzavřen 4. 12. 1963 schválením koncilových dokumentů, které podepsalo 229 účastníků; papež Pius IV. je stvrdil 1564 bulou Benedictus Deus a na jejich základě 1559 zveřejnil Index librorum prohibitorum. Za papeže Pia V. byly tridentské zásady sepsány v tridentském vyznání víry (Professio fidei Tridentinae, 1564) a v Římském katechismu (Catechismus Romanus, 1566), opraveny byly i bohoslužebné knihy Římský breviář (Breviorum Romanum, 1568) a Římský misál (Missale Romanum, 1570), který platil z velké části až do 1969. Zásah t.k. do charakteru novověkého křesťanství byl tak hluboký, že se o následujícím období až do druhého vatikánského koncilu (1962-65) hovoří jako o „potridentském katolicismu“, jenž je synonymem uzavřeného konfesionalismu, mocenského nároku a výlučnosti. Potridentské reformy, círk. prosazované zejm. Karlem Boromejským a polit. císařem Ferdinandem I., byly posledním násilným a protireformačně zaměřeným pokusem římkat. církve zvrátit vývoj evrop. kultury, jenž v důsledku nejvíc poškodil samotný katolicismus.