Trojice (JKI-K)
Trojice (lat. Trinitas) Ústřední dogma kř. náboženství a tajemství víry v jednoho Boha existujícího ve třech božských osobách stejné substance. Třemi osobami jsou Otec, Syn a Duch svatý; liší se mezi sebou reálně, ale ne svou podstatou. Ačkoliv pojem T. není v Písmu sv., její koncepce je zde už zakotvena. Výklad o T. byl a je předmětem teol. sporů. Někteří zdůrazňovali nadřazenost Otce. Órigenés např. přijímal subordinační teorii, ale formuloval na druhé straně doktrínu o věčném plození (generatio) Syna. Na koncilu v Nikaji (325) a Konstantinopoli (381) bylo dogma co nejstručněji definováno, aby čelilo heretickým výkladům, např. arianismu. Na rozdíl od řec. teologů, kteří otevřeli problém rozdílnosti tří božských osob, záp. církev zdůrazňovala společnou substanci (hypostaze), a tím rovnost. Původ (processio) Ducha byl společně odvozen od Otce i Syna, a tak se symbolem T. nestala přímka, ale trojúhelník. Teoretikem T. byl mezi latinskými círk. Otci Augustinus (spis De Trinitate), jehož přínosem bylo přirovnání dvou procesů božské aktivity (pozdějšími termíny) Filiatio (Synovství) a Spiratio (Dech) k analogickým lidským činnostem jako sebepoznávání a sebeláska. Augustinova koncepce zrození Syna jako aktu Otcovy mysli spočívala na základech Tertullianových, ale výklad Ducha jako plodu vzájemné lásky Otce a Syna byl jeho osobním přínosem. Augustinova tzv. psychologická koncepce T. se stala základem pro středověkou scholastiku a klasicky byla formulována v díle Tomáše Akvinského. Učení o T., jak bylo vypracováno středověkými teology (byť popíráno v 16. stol. sociniány, kteří neuznávali esenciální božství Kristovo, a v 19. stol. unitáři, kteří navazujíce na reformační proudy hlásali jednoosobnost boží), zůstalo základnou pro trojiční teologii dodnes.