mešita (Islam)

Verze z 14. 11. 2024, 15:49, kterou vytvořil imported>ZRN (přidán Slovník islámu)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

mešita (masdžid, džámiʻ) – nejrozšířenější typ stavby v islámské architektuře vůbec. Ve svých nejrůznějších podobách je prakticky všudypřítomná. V této souvislosti si musíme uvědomit, že mešita pro muslimy nepředstavuje pouze místo určené k modlitbám (salát), ale často sloužila též k setkávání sousedů a vůbec celých komunit, takže plnila i nezanedbatelnou funkci sociální. Ve středověku v mešitách nezřídka probíhala i výuka (škola) a konaly se tam soudní pře. Obrovská diversita mešit, s níž se ve „světě islámu“ setkáváme, vyplývá přirozeně z jeho rozmanitosti a jakoby byla přeurčena již od samých počátků dvěma arabskými výrazy, které mešitu označují. Slovo masdžid vyjadřuje místo, kde probíhají prostrace (sudžúd), nezbytná to součást muslimské modlitby, a používá se pro mešitu či modlitebnu (musallá) v tom nejobecnějším slova smyslu. Naproti tomu slovo džámiʻ (doslova „shromažďující“) označuje páteční mešitu (někdy též nazývanou jako kongregační), kde probíhají pravidelné společné modlitby muslimů obsahující též kázání (chutba). Ačkoliv v počátcích islámu nebyly oba typy staveb jasně rozlišeny, počínaje devátým stoletím začaly získávat osobité a rozdílné podoby. Podle islámské tradice se základní podoba mešity odvozuje od domu proroka Muhammada v Medíně, který byl vystavěn v roce 622. Podle dochovaných záznamů objekt sestával z obezděného nádvoří a dvou zastřešených prostranství se sloupovím, z nichž to větší sloužilo jako modlitebna, která poskytovala věřícím stín během modlitby. Přední stěna tohoto prostranství sloužila zároveň jako ukazatel modlitebního směru (qibla), který původně směřoval k Jeruzalému, avšak později (v roce 2 hidžry, tj. 624) byl obrácen k Mekce (viz svatá místa). Orientace modliteb směrem qibly představuje jednu ze základních podmínek jejich právní platnosti a zásadním způsobem ovlivnila i urbanistickou tvář středověkých muslimských měst. Menší z obou prostranství poskytovalo útočiště zejména chudším Prorokovým stoupencům, kteří se tam zvykli shromažďovat, což zároveň zavdalo precends, aby se muslimové ve středověku v mešitách setkávali nejen při příležitosti povinných modliteb. Ačkoliv vnější vzhled a struktura mešity nebyly předepsány žádným konkrétním výrokem Proroka (hadíth), Muhammadovo medínské sídlo se stalo vzorem (či přesněji řečeno – odrazovým můstkem) pro pozdější stavitele, neboť zahrnovalo prakticky všechny stěžejní komponenty, které má mešita obsahovat; jmenovitě se jednalo o nádvoří (sáha), kde se věřící shromažďovali a prováděli rituální očistu (wudúʼ, čistota), zastřešený prostor (zulla), kde probíhaly modlitby, a konečně zeď orientovaná k Mekce, jež určovala přikázaný směr modliteb (qibla). Mnohé další součásti architektury mešit se vyvinuly až po Prorokově smrti, v té nejranější etapě rozvoje muslimské civilizace (hadára), a poměrně záhy získaly své pevné obrysy. Předpokládá se, že mnohé z těchto prvků muslimové převzali z bohatého dědictví římské, byzantské či sásánovské architektury (zejména té palácové). Jednu z nejviditelnějších součástí vlastní modlitebny představuje mihráb, výklenek (většinou bohatě zdobený) nacházející se převážně ve středu stěny vyznačující modlitební směr qibly. Mihráb samotný neplní žádnou liturgickou funkci; pouze určuje směr modliteb, který však naznačuje již samotná stěna, do níž je zasazen, takže (zcela prakticky vzato) je vlastně nadbytečný. Inspiraci pro něj našli muslimové patrně v byzantských kostelích nebo římských palácích. V každém případě však mihráb obvykle představuje tu nejzdobnější, nejbarevnější a nejvýstavnější součást mešity. Další neodmyslitelnou součástí mešity bývá minbar, což je muslimská obdoba kazatelny, která slouží k pronášení chutby (pátečního poledního kázání), a proto ji najdeme především v kongregačních, „pátečních“, mešitách. Minbar obvykle sestává z malé vyvýšené plošiny či sedadla, k němuž vede několik úzkých a vysokých schodů. Velmi často bývá zastřešen zdobeným baldachýnem. Hlavním účelem minbaru bylo vyvýšit imáma (vedoucího modlitby) – a v některých případech i chalífu či jiného vládce – nad ostatní věřící, aby tak jeho hlas bylo lépe slyšet i v zadních řadách. Původ minbaru je nejistý; nabízejí se hned dvě teorie: buď podle kazatelny, jaké užívali byzantští biskupové, nebo podle vyvýšeného trůnu sásánovských panovníků (kisrá). Minbary se stavěly ze dřeva nebo z kamene a stejně jako mihráby byly předmětem pečlivého řemeslného zdobení. Pouze v některých významnějších mešitách (obvykle ve velkých, sídelních, městech) stávala maqsúra, neboli královská „lóže“, čili prostranství nacházející se obvykle v přední části modlitebny, poblíž mihrábu, které bylo od ostatního prostoru zpravidla odděleno ozdobným mřížovím, jež panovníka zároveň chránilo, ale též umožňovalo alespoň částečný vizuální kontakt mez ním a jeho poddanými. Není jistě překvapivé, že rovněž maqsúra bývala obvykle bohatě zkrášlena ornamenty i kaligrafickými vzory (kaligrafie). O původu maqsúry se vedou spory; podle jedněch se jednalo o jakousi obdobu „královských lóží“ Byzantinců, podle jiných však šlo o čistě pragmatický způsob, jak ochránit vladaře (sultán) před početnými davy poddaných během modlitby, kdy mohl být zvlášť snadno napaden. V běžných západních představách se mešita zcela neoddělitelně pojí s minaretem (manára, miʼdhana), tedy věží, z níž muezzin svolává věřící k pěti denním modlitbám. Podle Tradice (sunna) tento způsob ohlašování modlitebních časů (či přesněji řečeno, intervalů) schválil sám Prorok, když zamítl návrhy některých svých druhů, aby byli muslimové svoláváni do mešity zvony (po vzoru křesťanů) nebo troubením na zahnutý roh (po vzoru židů). Svolávání z minaretů údajně inspiroval vizionářský sen (ruʼjá). Tradice rovněž uvádí, že prvním muezzinem islámu byl Bilál, otrok původem z Etiopie a jeden z prvních muslimů vůbec. Minarety vykazují největší rozmanitost ze všech výše uvedených součástí mešit a v různých dobách a krajích nalezneme velmi rozmanité příklady těchto pro islám tak příznačných staveb. Mohou mít čtvercovou či kulatou základnu, některé minarety bývaly stavěny jako spirálovité a jejich architektonické ztvárnění se skutečně znatelně liší region od regionu. Rovněž ohledně původu minaretů se vedou četné spory; je však možné (a dokonce velmi pravděpodobné), že vysoké, zdaleka viditelné, stavby původně představovaly především symboly nové a sebevědomé víry a všem lidem okolo tak měly jasně dokazovat její velkolepost i triufální převahu.

Dále k tématu

  • Al-Maqrízí, Taqíjuddín Ahmad. Popsání pozoruhodností Egypta. Přel. Bronislav Ostřanský. Praha: Academia, 2012;
  • Bahbouh, Charif, a Jiří Fleissig. Čtyři města: Mekka, Medína, Rijád, Džidda. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2018;
  • Cabot, Aria, a John Fass, Vita Sgardello, eds. Poklady Orientu: Historie a kultura islámu. Přel. Andrea Poláčková. Praha: Rebo Production, 2010;
  • Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. Islám: Umění a architektura. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
  • Klapetek, M. „Mešita v ‚zadním dvoře‘.“ Nový Orient 70, č. 1 (2015): 2-9. https://kramerius.lib.cas.cz/periodical/uuid:844ee080-4c6a-11e1-997c-005056a60003;
  • Klapetek, M. „Synagoga, kostel, mešita ... Architektura jako téma pro religionistiku.“ Pantheon: religionistické studie 8, č. 2 (2013): 46-61. https://www2.tf.jcu.cz/~klapetek/synagoga.pdf;
  • Klapetek, M. Dějiny islámského umění. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2019;
  • O’Kane, Bernard. Poklady islámu: Umělecká sláva muslimského světa. Přel. Dušan Zbavitel. Praha: Knižní klub, 2009;
  • Rudiš, Martin. Architektura káhirských mešit v 19., 20. a 21. století. Brno: Books & Pipes, 2022;
  • Smažilová, Markéta. „Mešita: Islámská architektura v České republice.“ Sacra 2, č. 1 (2004): 5-21. https://hdl.handle.net/11222.digilib/118362.

Bronislav Ostřanský

Viz též: mešita (JKI-I), masdžid (JKI-I), džámi (JKI-I)