wahdat al-wudžúd (Islam)
wahdat al-wudžúd – učení o jedinosti všeho bytí. Od dob vrcholného představitele islámské mystiky (súfismus) šajcha Muhjiddína ibn ʻArabího (zemřel r. 1240), nazývaného též Velký mistr, náleží do myšlenkové výbavy většiny súfijských myslitelů. Toto učení (spolu s kultem světců, awlijáʼ) však patří mezi nejkritizovanější součástí súfijské doktríny a praxe vůbec, neboť mnozí odpůrci súfismu jej pokládají za zcela neislámské (bidʻa). Myšlenku jednoty bytí mnozí zkratkovitě vysvětlují jako „islámský panteismus“, což není ani zdaleka korektní a výstižné. Formulace tohoto učení v dílech islámských teozofů bývá obvykle natolik spletitá, že umožňuje celou řadu přístupů a interpretací. Aby však bylo možné přistoupit ke konceptu jedinosti všeho bytí, je nutno se nejprve zamyslet nad bytím samotným (viz filozofie). Šajch Ibn ʻArabí důsledně rozlišuje „bytí skutečné“ a „bytí jakožto představu“. V lidské mysli mohou nacházet své místo nejrůznější fantastické obrazy, chiméry a přeludy, jejichž existence ve „vnějším světě“ není dost dobře myslitelná. Nelze však tvrdit, že neexistují. Lze ovšem prohlásit, že jejich existence je „myšlená“, nikoli však „skutečná“, což odpovídá intencím Velkého mistra. Stejně jako velcí představitelé islámské filozofie (falsafa), jako byli kupříkladu al-Fárábí a Ibn Síná (Avicenna), rozlišuje i Ibn ʻArabí mezi esencí a existencí. Všechny věci pak rozděluje do tří základních kategorií – na věci nutné, možné a nemožné. Bytí nutné (wádžib al-wudžúd) je takové, které nemůže nebýt. Jeho esence a existence splývají a nelze je navzájem oddělit, a to ani v lidské mysli. Takto mluví Ibn ʻArabí o Bohu (Alláh). Je „čistým bytím“ a zdrojem všeho ostatního bytí. U věcí možných (mumkinát) vždy záleží na okolnostech, mohou být a mohou též nebýt, pokaždé však v závislosti na vůli Nutného bytí (tedy Boha). Jejich esence a existence nejsou vzájemně podmíněny, v lidské mysli je proto možno je navzájem oddělit, a představovat si tak něco, co za daných podmínek nemůže „objektivně“ existovat. Poslední skupinou jsou věci nemožné. Jejich neexistence je však jen relativní. Neexistují ve vztahu ke světu, nikoli však ve vztahu k Božímu poznání. Mohou být též předmětem našich představ, ovšem na rozdíl od lidských představ věcí možných nemohou nikdy tuto sféru opustit a být i mimo ni. Mohou mít tedy pouze „existenci myšlenou“. Ibn ʻArabí rozhodně nebyl prvním ze súfijů, který tvrdil, že kosmos a vše, co zahrnuje, není než odrazem Božích jmen a atributů (sifát), dovedl však tento koncept systematicky rozvinout a završit. Esence všech věcí nemohou samy o sobě existovat. Aby věc mohla existovat, je třeba působení Nutného bytí, tedy toho, jehož existence je jeho vlastní esencí, tedy Boha. Bůh dává esencím ze světa věcí možných existenci, tedy „podíl“ na svém Bytí. Jinými slovy: vše, co existuje, existuje jen skrze Něj, skrze toho, který nemůže nebýt. Ovšem zde je třeba si uvědomit, že samotné esence, kterým se takto dostává bytí, nejsou ničím jiným než Božími jmény, vlastnostmi a atributy (Překrásná jména Boží). A protože Bůh je absolutním Bytím, každá věc, či jen každá možnost, je jeho jménem. Svět je tak manifestací (tadžallí) nekonečného množství jmen svého Tvůrce, kterým se ze stejného zdroje dostává i existence. Proto bývá v textu Koránu často veškeré stvoření nazýváno obrazně jako áját (znaky) Stvořitele. Vyjádřit pravou podstatu učení o jedinosti bytí se pokoušeli nejen velcí mistři islámské teozofie, ale též súfijští básníci a – v praktickém podání – i průvodci na mystické cestě, šajchové. Jednu z takových formulací představil ve svém „duchovním cestopise“ Íránský poutník klasik české orientalistiky Jan Rypka, když vzpomínal na svá tehránská setkání s mistrem řádu niʻmatulláhíje ŠamsʼulʼUrafá: „‚Byl jsem skrytým pokladem – řekl Alláh – a proto jsem toužil, abych byl poznán; stvořil jsem tudíž stvoření, abych byl poznán.‘ Jakým způsobem se toto projevení Absolutního Krásna událo, o tom nás učí mužové Boží takto: Nikdo si nepředstaví výši, pokud není nížiny; tmu lze chápat jen z rozdílu ke světlu; nevychutnala by se sladkost, kdyby nebylo hořkosti, a necítilo by se teplo, kdyby nebylo zimy; anebo kdo by si vážil zdraví, kdyby nebylo potřebí pomyslit na nemoc? Věc se neprojevuje sama sebou, nýbrž kontrastem nebo negací; není-li těchto, musí zůstat utajenou. Záporem jsoucna je nejsoucno, záporem krásna nekrásno aneb ošklivost, záporem dobra nedobro aneb zlo. Nejvyšší Bytí je však jedno. Poněvadž kromě Něho nemůže být nic, vyplývá z toho, že Jeho negace, čili nebytí a s tím souznačné nekrásno a nedobro nemohou mít skutečnou existenci. Bytí je věčné, nebytí dočasné. Třebas by bylo Bytí skryto a nepostižno, kdežto nebytí na dotek ruky, přece je nebytí pouhým fantasmatem, ilusí, která začala, a proto skončí. Mužové Boží rozumějí mysteriu stvoření a chápou podstatu zla. Stvoření a zlo se staly nutností, jakmile se chtěla ukázat nekonečná Krása. Nejsou však skutečností, ale šalbou a mámením, poněvadž pocházejí z nebytí. Jeden jest Alláh a nic není kromě Něho!“
Dále k tématu
- Armstrongová, Karen. Dějiny Boha. Přel. Martina Moravcová, Štěpán Kovařík, Luboš Kropáček. Praha: Argo, 1996;
- Corbin, Henry. Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn ʻArabího. Přel. Jacques Joseph. Praha: Malvern, 2010;
- Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008;
- Ostřanský, Bronislav. Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky: „Úradky Boží pro nápravu lidského království“ šajcha Muhjiddína ibn ʻArabího. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2004.