filosofie křesťanská (JKI-K)
filosofie křesťanská Výklad, zdůvodňování a rozvíjení kř. myšlení o Bohu, světě a člověku fil. prostředky, zejm. fil. jazykem (kategoriálním aparátem) a fil. argumentačními postupy (metodami), které jsou odlišné od postupů teologie. Termín f.k. je sporný, zejm. v analytické filosofii je označován za prázdné nebo kontradiktorické spojení; M. Heidegger chápal f.k. jako pokus o řešení kvadratury kruhu, kdy se původně řecká fil. otázka po bytí zodpovídá kérygmatem evangelia. Naproti tomu K. Jaspers připouštěl možnost f.k. za předpokladu, že se víra nechápe jako předmět fil. vědění, ale jako fil. víra, tj. jako jednota víry a vědění. Historicky byla možnost f.k. dána už syntézou myšlenkového světa helénismu a judaismu, v níž křesťanství vzniklo. Proto také její počátky sahají k ranému křesťanství, které neznalo jen Tertullianovo odmítání rozumu a vědění, ale i hluboké racionalistické postoje (gnóze) a respekt k tradici antické filosofie (platonismu), jejímž prostřednictvím vykládalo obsah víry (apologetika, alexandrijská škola a kappadocká škola). Zřejmě poprvé se termín f.k. (christianiké filosofia) objevil 386 v homilii Jana Chrysostoma (354-407) – chápal jím obecně kř. výklad skutečnosti. Zatímco se vedou diskuse o existenci filosofie augustinovské (Augustinovo pojetí filosofie, zvané nostra christiana, je velmi úzké), nejsou pochybnosti o scholastice jako době rozkvětu f.k. Obsahově byla oživena zájmem o Aristotela, logikou, teorií poznání a vědoslovím, ovlivněna teorií dvou pravd, infiltrována arab.–lat. překlady a metodologicky profilována jako filosofující teologie s postupnou převahou fil. kontextu (např. P. Abélard, Tomáš Akvinský). Vznik tomismu byl rozhodujícím momentem dalšího vývoje f.k. až do současnosti (novotomismus). V závislosti na rozvoji novověké a současné filosofie se ale systémy f.k. pojí s řadou různých fil. směrů, v podstatě s každou transcendentální a na vědomí založenou filosofií (lze sledovat období teol. recepce E. Husserla, M. Heideggera, L. Wittgensteina, strukturalismu, filosofie jazyka, ad.). Vedle personalismu to platí rovněž o kř. existencialismu (G. Marcel, R. Bultmann, G. Ebeling, H. Braun). Neautonomnost f.k. se zvlášť projevuje v pokusech o adaptaci nejnovějších fil. problémů, které často provázejí zjevná nedorozumění a nepochopení. Pak f.k. končí za hranicemi filosofie v apelativních výkladech budoucí harmonické náb. situace lidstva vedeného jedním étosem (H. Küng).
Viz též: filosofie židovská (JKI-J), filosofie (JKI-I)