askeze (JKI-I)
askeze (arab. zuhd) Korán k a. nevyzývá a islám ji přijímá jen zdrženlivě. Některé prorocké tradice sice hodnotí a. pozitivně, avšak oficiální praxe vede věřící k dodržování náb.-společ. pravidel a kulturních návyků bez extrémů, přehnaných vášní a skromnosti. Proto a. nesmí zasahovat do božím zákonem předepsaných povinností, které má muslim vůči rodině a společnosti, což prakticky muslimovi brání kupř. dlouhodobě se zříkat sexuálního styku (sexualita). Různé formy a. se rozvinuly při hledání individuální cesty k Bohu (bratrstva mystická, dervíš, mystika, záhid). Praktikovali ji mystikové a ti, kteří volili dobrovolnou chudobu a poustevnictví. A. sloužila k dosažení extáze a vnitřního osvícení Bohem (išrák, faná). Tyto postoje diskreditovaly a., která pak byla ve jménu božího zákona odsuzována a její zastánci trestáni. Umírněné praktikování a. se přesto pokládá za projev zbožnosti, která připouští zmnožování modliteb a půstů nad povinný rámec. Do stejné kategorie ritualizované a. patří rovněž dervíšská modlitba wird, opakovaná recitace koránu, mystické vzývání Boha (zikr) a kontemplace, stejně jako dočasný odchod do duch. ústraní či zanícené odevzdání se Bohu (i´tikáf), resp. spojené s půsty (jednotlivé mazhaby autorizují a. odlišně). Několikadenní duch. ústraní v mešitě se doporučuje jako bohulibý čin (mandúb, mustahabb).
Viz též: askeze (JKI-J), askeze (JKI-K)