kaligrafie (JKI-I)
kaligrafie (arab. chatt) Písemný projev v arab. písmu, provedený podle určitých pravidel, jeden ze zákl. prvků islám. umění. K rozvoji k. přispěl i zákaz zobrazování v oblasti výtvarného umění. K. je úzce svázána s posvátným postavením arabštiny a písma jako nositelů božího zjevení. Arab. písmo i k. mají podle islám. tradice původ u Boha. Písemný projev by měl mít harmonický vzhled. Zákl. pravidla k. mluví o statických a dynamických vztazích v textech. Statické vztahy, tj. vnitřní estetické poměry jednotlivých písmen nezávislé na kompozici, se určují pomocí tečky, písmena alif a kruhu. Složitější dynamická pravidla pak určují vzájemné vztahy písmen v rámci kompozice. Na podobu k. nápisu má rozhodující vliv to, v jakém stylu byl proveden. Kaligrafických duktů je několik, např.: kúfí, thulth (thuláthí), naschí, musalsal, ruká, díwání, ta’lík, nasta’lík, maghribí, šekaste a další. K mistrům klasické k. patří Ibn Mukla (z. 940), Ibn Bawwáb (z. 1022), al-Musta‘simí (z. 1296). K. se objevuje na různých materiálech, zpravidla zpracovává muslimům známé texty, nejčastěji citáty z koránu. Zvláště významné jsou nápisy nebo reliéfy na architektonických objektech a kaligrafické koránské exempláře. K. má důležitou funkci v islám. mystice a v lidovém islámu. Jednotlivá písmena mají gematrické (v arab. ilm al-abdžad, „věda abecedy“) hodnoty a používají se i při zhotovování amuletů a jiných předmětů spjatých s magií. Mystický vztah ke k. do krajností dovedla odnož radikální ismá‘ílíje – sekta uctívačů písma (arab. hurúfíjún) ve 14. stol.