levita, lévijec (JKI-J)
levita, lévijec (hebr. levi – přimknutý, připojený [k Bohu]; srov. Gn 29, 34; Nu 18, 2-4; Ž 83, 9) Příslušník nižší kněžské vrstvy, jehož původ je odvozován z kmene Lévi, potomků stejnojmenného třetího syna Jákoba a jeho manželky Ley. Podle bibl. tradice l. původně sloužili při stanu setkávání během putování pouští jako náhrada všech prvorozených (Nu 3-4). Při dělení Kanaánu nedostali žádné území, protože jejich dědictvím se stal Jahve sám. Byli určeni výhradně ke kněžské službě a vyživováni celou pospolitostí formou desátků (Nu 18, 21). Zpočátku byla příslušnost k l. zřejmě obecně totožná s kněžstvím. Postupně však začali být odlišováni od kněží (kohanim) jako nižší kněžská vrstva (levijim), která nemůže doložit původ v přímé linii Árona, prvního nejvyššího kněze, a je tudíž určena výhradně k pomocným úkonům v chrámovém kultu. L. připravovali zvířata k obětem, působili jako chrámoví zpěváci a hudebníci, strážci chrámového okrsku ap. Již na sklonku královské doby patrně přijali určité podněty z prorockého hnutí a podíleli se tak na proudu, z něhož vyrostla deuteronomistická tradice. Po zničení jeruzalémského chrámu 70 ustoupil jejich význam do pozadí. Potomci l. dnes požívají pouze dvou výsad: v synagoze jsou vyvoláváni ke čtení Tóry (alija la-Tora) hned po kněžích a kněžím také umývají ruce, než pronesou kněžské požehnání (birkat kohanim). Příslušnost k rodinám l. dodnes signalizují žid. příjmení jako Levy, Lewis, Löwy, nebo (akronym za sgan levija – levitský zástupce) Segal, Siegel, Chagall ap. Na náhrobcích l. bývají na znamení jejich pomocné kněžské funkce zobrazeny rituální nádoby.