Tiš’a be-av (JKI-J)

Tiš’a be-av (hebr. devátý [den měsíce] avu) Den smutku a veřejného půstu, jímž vrcholí řada veřejných půstů, začínajících 17. tamuzu. Je zmíněn již v bibl. knize proroka Zacharjáše (7, 5; 8, 19). Je především připomínkou zničení Prvního i Druhého jeruzalémského chrámu, kromě toho ho tradice spojuje s mnoha dalšími pohromami, kterými byli Židé postiženi. Některé z nich již uvádí mišnický traktát Ta’anit (4, 6): bylo rozhodnuto, že generace, která odešla z Egypta, nevstoupí do zaslíbené země, byl dobyt Betar, poslední útočiště Bar Kochby, a místo, kde stál Jeruzalém, bylo rozoráno. Postupně k nim přibyly další nešťastné události jako vyhnání Židů z Anglie (1290) a Španělska (1492) a řada jiných. Během tohoto dne platí stejná ustanovení jako při smutku za zemřelého rodinného příslušníka: je zakázáno se holit, nosit koženou obuv, mít manželský styk a vyměňovat si pozdravy. Také bohoslužby mají smuteční ráz, ze svatostánku je sňat parochet, věřící sedí na zemi nebo nízkých stoličkách a při světle svíček čtou bibl. knihu Pláč Jeremjášův (Ejcha) a smuteční liturg. poetické skladby zvané Kinot.

Bedřich Nosek