astrologie (Islam)
astrologie – jedna z klíčových okultních disciplín. Astrologii, jež bývala ve středověké muslimské společnosti hojně praktikována, si můžeme pracovně rozdělit na dva směry, astrologii „predikativní“ (ahkám an-nudžúm) a astrologii lidovou. První uvedený směr využívá znalosti ptolemaiovského vnímání vesmíru jakožto základu pro pokusy o prognózy (věštění), ať již se jednalo o osudy jednotlivce, či skupin (tedy i říší). Ačkoliv tuto disciplínu dnes většinou pokládáme za pseudovědu či šarlatánství, měli bychom důsledně rozlišovat mezi jejími východisky a cíli (tedy představou, že osud můžeme vyčíst z hvězd) a nástroji, kterými byly především hvězdářské tabulky (zídž), jež patří (bez ohledu na jejich následnou funkci) k pozoruhodným úspěchům středověké muslimské vzdělanosti. Jejich vytváření je totiž zcela nemyslitelné bez pokročilé znalosti matematiky a geometrie. Ostatně v té době se astrologii věnovali rovněž astronomové (astronomie) a pro obě tyto specializace má arabština stejný (a jediný) výraz, munadždžim(ún).
Lidová astrologie spojovala tradici predikativní astrologie se súfijským učením i praktikami (súfismus) a je rozvíjena dodnes. Stanovisko islámských autorit k astrologii obecně je (stejně jako v případě magie) poněkud rozporuplné. Na jedné straně byla neustále kritizována a napadána jako pokračování zavrženíhodných předislámských praktik (džáhilíja), ovšem na druhé straně společenská potřeba, poptávka a prestiž této nauky zaručovaly její přetrvávání a rozvíjení. Mnoho z prominentních astrologů soustřeďujících se zejména na dvorech mocných panovníků ani nebyli muslimové. Přes neustávající útoky ortodoxních teologů a právníků astrologii rozvíjeli mimo jiné též súfijové, zejména stoupenci a následovníci učení jejich vrcholného mistra, šajcha Muhjiddína ibn ʻArabího, které se zevrubně věnuje též ontologickému a kosmologickému výkladu všehomíra (wahdat al-wudžúd).
Za nejvýznamnějšího klasika arabské astrologie bývá tradičně pokládán Abú Maʻšar al-Balchí (zemřel r. 885), jenž však (jak bylo tehdy obvyklé) se věnoval též astronomii. Astrologie byla oblíbenou disciplínou nejen ve středověku (o čemž svědčí četné překlady arabských originálů do latiny), avšak oblibě se těší stále, přestože islámské právní autority (např. šajch Ibn Tajmíja, viz šaríʻa) vyjadřovaly k této disciplíně většinou kritické stanoviska, jež se opírají o konkrétní koranické verše (áját).
Dále k tématu
- ʻAbd al-ʻÁtí, Hammúda. Zaostřeno na islám. Přel. Robert Hýsek. Praha: Islámská nadace v Praze, 2010;
- Bahbouh, Charif, a Adéla Provazníková. Arabská astrologie a astronomie: Rukopis knihy o narození a osudu mužů a žen. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2021;
- Vernet, Juan. Arabské Španělsko a evropská vzdělanost. Přel. Jiří Kasl. Brno: L. Marek, 2007.