džáhilíja (Islam)

džáhilíja – období předislámské. Slovem džáhilíja (od arabského kořene dž-h-l souvisejícího s nevědomostí, ignorancí apod.) muslimové tradičně označují období před vystoupením proroka Muhammada, kdy většina obyvatel Arabského poloostrova vedla kočovný život pastevců (beduínů) a jejich duchovní svět se omezoval na vágní víru v existenci více či méně lokálně omezených božstev či model. Základní společenskou jednotku představoval kmen, který se dále dělil na rody, klany a jednotlivé rodiny. Kmeny uzavíraly dočasná spojenectví, vedly časté války, zkrátka život na Arabském poloostrově měl blízko k anarchii a postrádal stabilních státních útvarů. Ty se již ve starověku vytvořily na jihu Arabského poloostrova, v Jemenu, přezdívaném Arabia felix, Šťastná Arábie, ale v době před vystoupením proroka Muhammada byly již dávnou minulostí. O nadvládu nad Arábií usilovaly obě tehdejší znesvářené velmoci, Byzantská i Sásánovská říše, a na pomezí Arábie a Syropalestiny podporovaly dva nárazníkové státečky, Lachmovské a Ghassánovské království. Na poloostrově existovaly i střediska usedlého života, především oázy, byť nebyly příliš četné ani významné. Mezi těmito obcemi vynikala především Mekka ležící ve středním Hidžázu, vyprahlé a skalnaté krajině, již pouze pramen Zamzam umožnil její existenci. Mekka představovala významné centrum karavanního obchodu napříč Arábií a rovněž středisko různých pohanských kultů soustředěných kolem starobylé svatyně Kaʻby. Náboženství předislámských Arabů se vyznačovalo antropomorfními prvky. Lidé uctívali především astrální božstva či personifikované přírodní síly. V jejich představách nalezneme i stopy dávného totemismu (názvy kmenů atd.). Jednotlivé kmeny měly vlastní božstva a modly, avšak existovala i božstva nadkmenová, mezi něž patřily bohyně al-Lát (původně sluneční kult), al-ʻUzzá (Venuše) či Manát (mekkánské božstvo osudu). Kurajšovci, kteří byli dominantním kmenem Mekky, nadto uctívali vlastní modlu Hubala, jehož kult se soustřeďoval právě v Kaʻbě. Kromě toho však existovala (avšak jen mlhavá a vágní) rozšířená představa o existenci jednoho nejvyššího boha, zvaného Alláh. Přestože v Arábii bylo, především v oázách, rozšířeno křesťanství i židovství (jinověrci), existovala řada lidí, kteří věřili v existenci jediného Boha, Alláha, ovšem nehlásili se ani k jednomu z těchto náboženství. Tyto čisté monoteisty nazývá Korán hanífy a jejich pravzorem byl prorok Ibráhím (Abraham). Islám vznikl v prostředí, kde se rodové zřízení postupně rozvolňovalo, avšak nevznikl rozhodně va vakuu. V prostředí, v němž prorok Muhammad vystoupil, se prastaré tradice těšily nehynoucí úctě. Staří Arabové znali spousty legend, oceňovali znalost dějin, mýtů a genealogií, avšak nejvíce si cenili výmluvnosti a poezie. Řada praktik tohoto období byla organicky včleněna, byť s pozměněným duchovním nábojem, do islámu (např. pouť, hadždž).

Dále k tématu

  • Cook, Michael. Muhammad. Přel. Stanislava Pošustová-Menšíková. Praha: Odeon, 1994;
  • Denny, Frederick M. Islám a muslimská obec. Přel. Kateřina Hronová. Praha: Prostor, 2003;
  • Heller, Jan. Starověká náboženství: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Neratovice: Verbum, 2010;
  • Hrbek, Ivan, a Karel Petráček. Muhammad. Praha: Orbis, 1967;
  • Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
  • Lewis, Bernard. Dějiny Blízkého výhodu. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997;
  • Mikulicová, Mlada. Křesťané v Arábii před islámem. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2022;
  • Moscati, Sabatino. Staré semitské civilizace. Přel. Stanislav Segert. Praha: Odeon, 1969;
  • Oliverius, Jaroslav. Svět klasické arabské literatury. Brno: Atlantis, 1995;
  • Tauer, Felix. Svět islámu: Dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad, 2006.

Bronislav Ostřanský

Viz též: džáhilíja (JKI-I)