dialog židovsko-křesťanský (JKI-J)

dialog židovsko-křesťanský Forma nenásilného kontaktu mezi dvěma velkými monoteistickými náboženstvími, která prodělávají po téměř dvě tisíciletí společné dějiny. Právě nesmírná hist. zátěž, která spočívá na souběžné existenci Židů a křesťanů naplněné útlakem, pogromy a diskriminací židovstva, výrazně omezuje možnosti dialogického soužití. Protože se nejedná pouze o středověké akty nepřátelství (např. koncilní rozhodnutí o zřizování ghett, o povinném označení oděvu Židů žlutým kusem látky, apod.), ale zejm. o podíl kř. duch. kultury na konkretizaci rasové a náb. nenávisti do podoby holocaustu a na moderním antisemitismu, je ústředním předpokladem dialogu nové promýšlení a revize postojů všech kř. církví k Židům a judaismu obecně. Otázka, jak je možné křesťanství po Osvětimi, tzn. hluboká a zásadní sebereflexe dějin i současnosti kř. církví, se tak stává nejen zlomovým okamžikem důvěryhodnosti křesťanství, ale rovněž prahem samotné možnosti d. Po 1945 se v postojích a dokumentech kř. církví objevují posuny v hodnocení tradičních sporných otázek a hist. událostí (zejm. uznání možnosti různých přístupů k Bohu a rozdílného chápání dějin spásy), ale také omluvná gesta za provinění vůči Židům. Papež Jan XXIII. se 1959 zasadil o vypuštění urážlivých výroků o Židech a nevěřících z velikonočních obřadů. Pavel VI. navštívil v lednu 1964 Jordánsko a stát Izrael a v říjnu 1965 promulgoval deklaraci druhého vatikánského koncilu Nostra aetate o poměru církve k nekř. náboženstvím. Církev v něm odmítla antisemitismus a jakoukoli diskriminaci motivovanou rasovými, sociálními či náb. důvody. V souladu s koncilními závěry usiluje o změnu kř. postoje k Židům rovněž Jan Pavel II., který např. v dubnu 1986 jako první papež v historii navštívil řím. synagogu. Shromážděné věřící nazval „staršími bratry“ křesťanů a vyslovil se pro vzájemné uznávání a respektování vlastní identity judaismu i křesťanství, oproštěné od synkretismu a dvojznačného přisvojování. Spolupráci obou náboženství směřoval do oblasti lidských práv, péče o společ. vývoj a individuální a soc. etiku. Na jaře 1998 vydala Papežská komise pro náb. vztahy se Židy, vedená kardinálem Edwardem Idrisem Cassidim, prohlášení Vzpomínáme: zamyšlení nad šo’a. Tento text, dosud nejuceleněji vyslovující stanovisko Vatikánu, je zamýšlen jako akt pokání (hebr. tešuva); dějiny vzájemných vztahů katolíků a Židů označuje za „bolestné“ a vyslovuje naději, že se podaří odstranit antijudaismus mezi křesťany a antikřesťanské smýšlení mezi Židy. Papež Pius XII. (1939-1958) je v něm očištěn z údajné lhostejnosti vůči žid. tragédii, holocaust se označuje za dílo novopohanství, kořenící mimo křesťanství. Na žid. straně se text převážně setkal s rezervovaným přijetím; Židé nenahlížejí společnou historii jako dějiny vzájemných křivd, neboť diskriminace a perzekuce směřovaly jednostranně vůči nim. Symbol. vrcholem dosavadních snah o sblížení Vatikánu a Izraele (poté, co byly 1994 navázány oficiální diplomatické vztahy) byla v březnu 2000 návštěva Jana Pavel II. v Izraeli a modlitba u jeruzalémské Západní zdi, kde prosil Boha za odpuštění zločinů, které křesťané spáchali na Židech. Vedle oficiálních círk. míst usilují o dialogické vyrovnání mezi židovstvím a křesťanstvím také jednotlivci (např. H. Küng ve svém projektu světového étosu). Snaha o změnu vztahů se odrazila i na institucionální rovině: krátce po 2. svět. válce byla v něm. Heppenheimu zal. Mezinárodní rada křesťanů a Židů (International Council of Christians and Jews, ICCJ). Je k ní přidružena také čes. Společnost křesťanů a Židů, zal. 1991.

Břetislav Horyna
Helena Pavlincová

Viz též: ekumenismus (JKI-K), ekumenismus (JKI-I)