jedinost boží (JKI-I)
jedinost boží (arab. tauhíd) Zákl. princip islámu, uznání jedinosti Boha, jeho nedělitelnosti, Boha jako absolutní a jediné reality, vyjádření striktního monoteismu, odmítnutí božství Ježíše a popření božské Trojice. Slovně vyjadřuje j.b. vyznání víry (šaháda: „Není božstva kromě Boha...“). Stoupenci mu‘tazily, označující se pro svůj striktní, racionalisticky definovaný monoteismus ahl at-tauhíd (lid jedinosti boží), prosazovali věd. definici j.b. Spočívala v principu tanzíh, tj. ve zbavení pojmu boží podstaty všech analogií, které by ji mohly připodobňovat stvořenému, a všech přívlastků, které by ji zmnožovaly. Šlo o opačný postup, než představuje přidávání dílčích atributů božské podstatě. Přidružování čili širk je nepřípustné (polyteismus), neboť Bůh v něm ztrácí svůj charakter Jediného. Definování j.b. je možné jen via negativa, neboť negace ponechává božskou podstatu takovou, jaká je. Podle mystiky se potvrzení j.b. uskutečňuje jako individuální prožitek ve stavu sebenegace, při níž dochází k popření všech lidských a individuálních vlastností. Jako sjednocování chápe j.b. ší‘a. Boží podstata se v procesu stvoření sjednocuje. Vyjadřuje to vzorec 1x1=1, což má být vyjádření boží lásky. Eschatologický smysl stvoření představuje intimní, všeobjímající komunikace, která se odehrává návratem vyřčeného proroctví k jeho zdroji a k principu, k Bohu. Mystériem j.b. je tudíž láska. Láska se projevuje jako jednota milujícího (Bůh) a milovaného (svět). Jejím produktem je stvořený svět. Pro tento smysl j.b. je ší‘a v podání svých stoupenců náboženstvím lásky.
Viz též: monoteismus (JKI-K)