osvícenství (JKI-K)
osvícenství Programové společ. a fil. hnutí 17. a 18. stol., jež si kladlo za cíl rozvíjet takové formy praktického individuálního, kolektivního a celokulturního jednání, jehož výsledkem bude zřízení „osvíceného věku“ (the age of enlightenment; le siècle des lumières). O. roste z renesance a humanismu a zakládá se na důsledném pochopení myšlenky individuace, subjektivizace a autonomizace člověka podle principu rozumu, který o. přizpůsobuje svému pojetí lidských účelů a potřeb. Časově spadá těžiště o. do století mezi Angl. (1688) a Franc. (1789) revolucí, kdy se objevují intenzivní snahy vyvést člověka ze zajetí představ „věku temna“ (tj. středověku) na cestu rozumové autonomie, polit. rovnoprávnosti a náb. nezávislosti.
Obecně se rozlišují čtyři hl. oblasti osvícenského zájmu:
- Náb. emancipace, totožná zpravidla s překonáním autority církve, jehož prostředkem je idea přirozeného náboženství a deismu, ačkoli nechybí ani tendence k teismu či ateismu (např. u P. H. D. Holbacha a O. La Mettrieho), jakož i velmi ostré proticírk. a protiteol. postoje, typické např. pro Voltaira.
- Polit. emancipace, která se zakládá na přirozeněpráv. teorii, resp. teorii společ. smlouvy.
- Ve filosofii překonání klasické metafyziky a obrat k problému využitelnosti rozumového poznání.
- Vytvoření nového fyzikálního obrazu světa, než jaký se pojil se scholastikou.
Vlivy všech čtyř oblastí hluboce zasáhly do dějin křesťanství a římskokatolické církve. Kolem 1800 nastává zlom – éra josefinismu oslabila dogmatické pozice kat. věrouky, znovuoživila episkopalismus, přinesla zrušení jezuitského řádu a význ. projevy sekularizace společnosti. Proti tomu se postavil kat. tradicionalismus a restaurativní protiosvícenství, které odmítají o. jako nastupující epochu racionalismu. Místo osvícenské představy rozumové autonomie kladou výjimečnost círk. autority, vědomí náb. tradice, požadavek na odbourání demokratických principů a návrat stavovského uspořádání. Postupně se tak rozvinul círk. program restaurace a protiosvícenské teokracie a royalismu, který vycházel z Francie, rozšířil se ale v mnoha dalších zemích. Mezi jeho představitele se řadí franc. náb. filosof Joseph de Maistre (1753-1821; ultramontanismus), stoupenec teokracie Louis Gabriel Ambroise de Bonald (1754-1840), kazatel a royalista Félicité de Lammennais (1782-1854), ital. kněz Antonio Rosmini-Serbati (1797-1855), Španěl Jaíme Luciano Balmes (1810-1848) či něm. restaurační myslitelé Gustav Theodor Fechner (1801-1887) a Rudolf Hermann Lotze (1817-1881). Ačkoli měla protiosvícenská neoscholastika výsadní postavení v římkat. teologii po téměř celé 19. stol., vyvolala její myšlenková omezenost, antimodernost, spiritualismus a polit. konzervativismus protireakci, v jejímž důsledku se začal rozvíjet progresivnější modernismus katolický.