protireformace (JKI-K)
protireformace Úsilí zastavit rozmach protestantismu, obnovit římkatolickou církev a získat pro ni země ztracené reformací. V evrop. kontextu se obvykle vymezuje dobou od pol. 16. stol. do ukončení třicetileté války (1648), v čes. dějinách je spjata s Ferdinandem I. (z. 1564) a panováním Ferdinanda II. (z. 1617), zejm. v době pobělohorské. Rekatolizační postup byl tak bezohledný, že sám pražský arcibiskup Arnošt Albrecht z Harrachu (z. 1667) žádal mírnější přístup. P. užívala k prosazení svých cílů různých metod, včetně represivních opatření, jako např. cenzury knih a inkvizice. Úkol bojovat s nekatolíky byl svěřen hlavně jezuitům. Společný zápas p. a některých kat. panovníků vedl k propojení zájmu státu a církve. Příkladem je Španělsko za vlády Filipa II. (z. 1598), nebo Francie, kde p. vedla k občanským válkám, vyprovokovaným zejm. pobitím nekat. vůdců a stoupenců 1572 (bartolomějská noc). V Čechách řada patentů z 1621-1627 vypovídala protestanty ze země a Obnovené zřízení zemské (1627) dekrety z 31. 7. 1627 určilo, že žádný nekatolík (ani šlechtici) nesmí pobývat v zemi, což vedlo k rozsáhlé emigraci. Po vestfálském míru (1648) se kat. církev v Čechách více obracela k zdokonalení vlastní organizace (zřízení biskupství v Hradci Králové a v Litoměřicích), zakládání far a podpoře círk. dorostu. Pátrání po tajných nekatolících však pokračovalo a řídilo se zásadou, že nebýt katolíkem je polit. zločinem. Pronásledování protestantů učinil 1781 přítrž toleranční patent Josefa II. (josefinismus). Na druhé straně však není pochyb, že se p. mohla chlubit i muži s apoštolským zápalem, jako byli např. František Saleský nebo Karel Boromejský. Největším úspěchem p. bylo plné obnovení kat. poslušenství v již. Německu a Polsku. Čes. země nebyly nikdy považovány za zcela pravověrné.