pohřeb (JKI-J)
pohřeb (hebr. kvura) Uložení zesnulého do země. Význam přikládaný důstojnému p. ve starověkém Izraeli vyplýval podle četných zmínek v bibli ze strachu zůstat nepohřben (Dt 28, 26; Jer 22, 19). Archeologie dokládá, že Izraelité spíše přijali způsob pohřbívání od pův. obyvatel Palestiny a více než náb. právem byli pohřební praktiky ovlivňovány zvyklostmi. Z náb. hlediska nešlo ani tak o problém pohřbívání jako spíše o zabránění znečišťujícímu kontaktu s mrtvým. Byla zřejmá snaha i po smrti udržet nějaké pouto s náb. společenstvím a tradicí, tj. p. v rodné zemi a pokud možno ve společném hrobu s předky, jak dokládá např. Gn 49, 29. Ačkoliv se v bibli nevyskytují výslovná doporučení, jak brzy po smrti má p. následovat, bylo a je tak činěno druhého dne po smrti, především kvůli klimatickým podmínkám a také proto, že Židé své mrtvé nebalzamovali. Kremace (spalování mrtvých) se neprováděla, vyjma poprav provinilců upálením. V časech Talmudu byl stanoven zákaz pohřbívat hříšníka a spravedlivého podobně jako znepřátelené mrtvé vedle sebe. Tento příkaz vychází ze zvyku nechávat zvláštní úseky pohřebiště vyhrazené pro rabíny, učence a význ. osoby. Důraz na neodkladný p. je projevem úcty k mrtvému, v některých případech je zpoždění omluvitelné, např. při náročnější přípravě výpravného p. významné osoby. Avšak i v takovém případě je povolené zdržení jen několik hodin. Platí zákaz pohřbívat na šabat a Jom kipur. Povinnost p. byla vždy prvořadou povinností celého společenství. Doprovodit mrtvého, zvláště zesnulého učence, je považováno za velkou micvu, která ospravedlňuje i přerušení studia Tóry. Starobylé pohřební zvyky buďto vymizely, nebo byly přizpůsobeny dnešku. Platí, že domácí recitace žalmů má přednost před vlastním p., je zakázáno oblékat mrtvé do drahých a zdobených šatů. Také je zvykem, že muži jsou pohřbíváni v talitu, který nosili za svého života a z něhož jsou odstřiženy třásně (cicit). Pohřbívání v rakvích nebylo pův. mezi Židy obvyklé. Mrtvola ležela na márách tváří nahoru. Zvyk pohřbívat význ. osobnosti v rakvích vznikl později. V Izraeli se rakve obvykle nepoužívají. V zemích diaspory je zvykem rozsypat půdu z Erec Jisra’el mrtvému na hlavu a tvář. Před obřadem si truchlící roztrhnou část svého vrchního oděvu na znamení smutku (keria). Pohřební obřad se liší dle místa a obce. Mnohé zvyky sefardských Židů jsou bližší zvykům talmudické doby než zvyky Židů aškenázských. Sefardší Židé nosívají máry nikoli na ramenou, ale v rukou, v Safedu bylo zvykem mrtvého před obřadem ponořit do mikve. V Egyptě se pohřební obřad konal v synagoze, tfilin byly dány mrtvému do hrobu a mrtvý směřoval hlavou k Jeruzalému. Reformovaní rabíni obecně povolují kremaci, která je stále mezi židovstvem výjimkou.
Viz též: pohřeb (JKI-K), pohřeb (JKI-I)