Řehoř Veliký (JKI-K)
Řehoř Veliký (540-604) Papež (590-604), círk. politik, exegeta, hagiograf; patří spolu s Ambrožem, Augustinem a Jeronýmem ke čtyřem latinským círk. Otcům (patristika) a od 1295 k učitelům církve. Vzdělanec obrácený jednou tváří k pozdní antice, druhou k ranému křesťanství. Nejprve řím. prefekt, který své jmění věnoval chudým a 574 vstoupil do kláštera, který sám založil. Postupně byl papeži pověřován různými úkoly; když se sám stal papežem, uzavřel s Langobardy 592-593 separátní mír a obezřetnou politikou, založenou na hospodářském vzestupu (patrimonium S. Petri), posílil světskou moc papežství. Zásady své duch. správy vtělil do spisu Liber regulae pastoralis (Kniha pastoračních pravidel). V lit. činnosti přihlížel spíše k praktickým problémům než teol. spekulaci. Hagiografické Dialogi de vita et miraculis patrum italicorum (Čtyři knihy rozprav) jsou ukázkou vypravěčského umění, Expositio in librum Job sive Moralia (Morální výklady knihy Jóbovy) se staly pro celý středověk učebnicí morálky. Byl velkým stoupencem benediktinského mnišství (benediktini). V teologii se opíral o Augustina, jehož učení přizpůsoboval dobovým podmínkám. Rozvinul teorii o očistci, reformoval liturgii a byl snad i autorem pův. sakramentáře, který se stal základem pozdějšího misálu. Jeho zásluhy o reformu círk. zpěvu jsou předmětem věd. zkoumání. Třebaže byl osobně skromný a začal se titulovat servus servorum Dei (sluha sluhů božích), prosadila se s jeho pontifikátem definitivně myšlenka nejvyšší autority papežství v církvi.