tolerance (JKI-I)
tolerance Problém t. si klasická islám. věrouka ani právní věda explicitně neklade. Řeší ho islám. reformismus 19. a 20. stol. v reakci na obviňování islámu z netolerance. Duchovenstvo a reformisté se na základě nových interpretací (idžtihád) některých pasáží koránu či tradice snaží ospravedlnit islám jako nejtolerantnější náboženství. Jejich interpretace jsou stejně subjektivní jako sám problém t. O prvotní obci věřících panuje shodný názor, že neprojevovala žádnou t. vůči stoupencům pohanských idolů (idolatrie, polyteismus). Rodinná božstva i uctívané předměty byly ničeny a jejich vyznavači buď konvertovali, nebo byli usmrceni. Zároveň se však uvádí, že spolu s Muhammadem se na šíření víry podílely i pohanské beduínské kmeny, které byly s obcí spjaty pouze výhodnými klientskými smlouvami o ochraně, aniž by se od nich žádalo demonstrativní odvržení idolů a přijetí islámu. Po Muhammadově smrti však i tyto kmeny byly násilně podrobeny poté, když muslim. obci vypověděly poslušnost (ridda, odpadlictví). Názory na t. muslimů vůči obyvatelstvu na dobytých územích nejsou jednotné. Existuje názor, že idolatrie nebyla tolerována a její stoupenci byli převážně potíráni, pokud nepřijali islám. Zároveň přibývá důkazů, že na získaných územích většina obyvatelstva patřícího k „přidružovačům“ byla k nové moci loyální pouze politicky; proto se nevyžadovala konverze.
Míra t. islámu vůči křesťanům a Židům (jinověrci) může být předmětem kritické diskuse. Srovnání tolerantnosti islámu a křesťanství na základě hist. událostí raného a vrcholného středověku i pojetí judaismu a křesťanství v islám. textech vychází ve prospěch islámu. Jinou věcí je částečný návrat islámu k rigidnějším koncepcím a úsudkům v době střetu s evrop. kolonialismem. Tento trend byl ještě umocněn v 1. pol. 20. stol. v průběhu sionistické kolonizace Palestiny, která byla a zůstává pro moderní islám. myšlení traumatem, ačkoli ulamá připomínají společné kořeny islámu a judaismu a vinu Židů spatřují pouze v „překrucování“ boží zvěsti. Netolerance ideologů a hnutí soudobého fundamentalismu je dána polit. radikalismem a tendencí k následování „autentické zvěsti“ – tedy koránu a tradic, v nichž jsou dobově podmíněné nebo z kontextu vytržené xenofobní verše a výroky, ačkoli ve stejných textech lze nalézt postoje zcela opačné, jejichž vhodnou interpretací na základě idžtihádu by bylo možno dokumentovat právě t. islámu.
Viz též: tolerance (JKI-K)