tradice (JKI-K)
tradice V kř. významu soubor teol. dogmat, liturg. praxe, práv. norem a zvyklostí vzniklých během hist. vývoje dané církve. V rané církvi spočívala tzv. apoštolská t. především v ustálení kánonu Starého a Nového zákona, který je zdrojem zjevení pro většinu církví. V katolicismu a pravoslaví se vedle písemné složky t., tj. bible, uplatňuje i ústní složka t., považovaná rovněž za pramen zjevení. V pravoslaví tvoří její základ sedm ekum. synod totožných s prvními sedmi ekum. koncily římskokatolické církve konanými před schizmatem 1054. Proti zpochybnění ústní t. reformací tridentský koncil (1545-1563) znovu potvrdil její platnost pro římkat. církev; podpořil ji i druhý vatikánský koncil (1962-1965). Reformace, která odmítla ústní t. a vystoupila s požadavkem výlučné závaznosti bible (sola Scriptura), souběžně proklamovala stálou reformovatelnost církve (ecclesia semper reformanda). V jejím duchu odmítla papežství, usnesení koncilů i katolicitu církve. Na základě bible redukovala sedm svátostí pouze na křest a eucharistii.
Viz též: tradice (JKI-J), tradice prorocká (JKI-I)