schizma (JKI-K)
schizma (řec. roztržka, rozkol) Formální a vědomé přerušení jednoty s círk. společenstvím. Na rozdíl od hereze se v zásadě nedotýká doktrinálních otázek, ale pouze organizačního začlenění v církvi. V římkat. církvi je spojováno s odepřením poslušnosti papeži. S. vznikalo už v raném křesťanství jako důsledek rozdílného přijímání apoštolského kérygmatu či odmítání konstantinovské státní církve donatisty (donatismus). Určitou předehrou k velkému (východnímu) s. 1054, při němž se katolicismus definitivně rozštěpil na záp. římkat. církev a vých. pravoslavnou církev, bylo např. Akakiovo s. 484-519 či Fotiovo s. v 9. stol. V římkat. církvi k nejzávažnějším s. patřilo papežské schizma (západní) 1378-1417, vrcholící konfrontací tří papežů (Řím, Avignon, Pisa) na kostnickém koncilu (1414-1417), či utrechtské s. 1724 (utrechtská církev), vedoucí posléze k osamostatnění starokatolické církve a vzniku Utrechtské (Starokatolické) unie. Z hlediska pravosl. církve lze označit za s. její vztah k starým východním církvím ovlivněným monofyzitismem, nestorianismem či monotheletismem, i náb. hnutí v Rusku, které vedlo v 17. století k oddělení staroobřadníků (rozkolníků) od ruské pravosl. církve (Nikon, Avvakum, popovci, bezpopovci, bělopopovci).