arabština (JKI-I)

arabština Nejrozšířenější ze skupiny semitských jazyků v oblasti jz. Asie a sev. Afriky. Pro Araby a muslimy obecně není jen prostředkem komunikace, ale má i náb. rozměr; je jazykem, jímž Bůh promlouval k proroku Muhammadovi. V a. je zapsán korán jakožto slovo boží. Posvátný statut a. přinesl arab.-islám. civilizaci řadu charakteristických rysů. Dodnes je např. formálně nepřípustné korán překládat (překlad koránu). Proces písemné fixace a redakce koránu (za chalífy Usmána 644-656) znamenal začátek kodifikace textu i jazyka. Na počátku 7. stol. vznikla gramatika se závaznými pravidly jako islám. věd. disciplína, která stanovila mj. přesný úzus čtení koránu a fixaci a. Interpretaci vyžadovaly též sémanticky nejasné výrazy a spojení (exegeze koránu), avšak úpravy koránského textu v zájmu lepší srozumitelnosti byly a jsou nepřípustné. Zákaz různočtení koránu byl tím naléhavější, čím vzdálenější byla jazyková realita a. od jazyka koránu (jímž je mekkánský dialekt, jazyk obchodníků, básníků a věštců) a čím vážnější hrozbou mohla být různost čtení v době ideových střetů sunny s racionalistickou mu‘tazilou nebo mystikou. A. hrála úlohu i v dobách největšího rozmachu chalífátu; stala se jazykem kultu, vědy, literatury (i nenáboženské, filosofie), ale mnohde i běžné komunikace. Teprve 10.-11. stol. bylo v některých kulturně vyspělých oblastech ve znamení určité nár. a kulturní obrody (šu‘úbíja), návratem k nár. jazyku (perština). A. však zůstala a dodnes zůstává jazykem modlitby, svolávání k ní (muezin), náb. literatury a známkou vzdělanosti tradiční muslim. inteligence i v mimoarab. zemích. Jako dorozumívací prostředek je však a. používána jen v arab. zemích. Patří mezi jazyky, u nichž se projevuje zřetelná diglosie – rozdíl mezi spisovnou formou, užívanou ve všech arab. zemích v písemném projevu a někdy v běžné komunikaci, a místními dialekty, mezi nimiž jsou mnohdy značné rozdíly.

Gramatika spisovné a. vychází ze základů klasické či koránské normy, vyvíjela se však po stránce lexikální i syntaktické, zejm. od pol. 19. stol., kdy se musela vyrovnat s množstvím neislám. slov přicházejících z Evropy (národ, revoluce, demokracie). Jako jazyk koránu a kultu a. v průběhu dějin ovlivnila slovník všech nár. jazyků, jejichž mluvčí vyznávali islám. Projevilo se to v náb. a práv. terminologii, krásné literatuře i běžné slovní zásobě. Ovlivnila tvorbu osobních i rodinných jmen v tak rozdílných civilizacích jako je např. Bosna, Mali, Indie a Malajsie. V oblastech, kde muslimové tvoří menšinu (např. v Bulharsku, Rusku, Keni), je muslim. jméno (Muhammad, Hasan, Abdulláh) znakem náb. (resp. náb.-etnické) sebeidentifikace. Jinak je běžné, že žáci koránských škol v Indonésii, Senegalu nebo Čečensku memorují verše koránu, aniž rozumějí jejich obsahu. Zbožný až magický vztah a silný estetický zážitek a. vyvolává zejm. u Arabů při jejím poslechu (např. recitace koránu), u mystiků (mystika) jsou opakované formule v a. prostředkem k dosažení extáze (zikr).

Miloš Mendel