zmrtvýchvstání (JKI-J)

zmrtvýchvstání (hebr. tchijat ha-metim) Víra v tělesné vzkříšení, kterou je třeba odlišit od představ o nesmrtelnosti duše. Tělesné z. je sporadicky zmiňováno v bibl. textech, teprve od doby Makabejských jsou doklady o této víře mnohem četnější. Zpočátku existovala představa, že z. se týká pouze zbožných a bohabojných jednotlivců a mučedníků, avšak již podle pseudepigrafu Etiopský Henoch povstanou z mrtvých všichni bez rozdílu, aby mohli být postaveni před boží soud. V rabín. judaismu patří víra ve z. k zákl. věroučným principům a je včleněna do každodenních modliteb (druhé požehnání v Amidě). Rabíni v tomto následují tradici farizeů. Problémem zůstalo, zda se bude z. týkat pouze spravedlivých a zbožných, nebo všech bez rozdílu; učenci Šamajovy školy se domnívali, že duše zemřelých zůstávají v hrobě až do vykoupení, kdy budou duše spravedlivých a zbožných odměněny z. Naproti tomu učenci školy Hilelovy tvrdili, že duše zemřelých jsou ihned po smrti trestány nebo odměňovány a na konci věků budou všechny oživeny k poslednímu soudu. Různé názory zastává rabínský judaismus i v otázce, zda bude z. časově totožné s příchodem nového věku (olam ha-ba, eschatologie) nebo zda bude mezi nimi nějaká časová posloupnost. Z náb. filosofů přinesli důležité myšlenky o z. Sa’adja ben Josef, Maimonides a Moše ben Nachman (1194-1270). Jednalo se především o pokusy sladit rabínské učení s platónskou (novoplatónskou), případně aristotelskou filosofií. Podle názoru souč. skupin v judaismu věrných tradici se vzkříšení týká člověka v jeho integritě, tzn. jak hmotného těla, tak nehmotné duše, a je současně i potvrzením toho, že konečná spása je závislá jedině na Bohu.

Viz též: vzkříšení (JKI-K), zmrtvýchvstání (JKI-K)

Bedřich Nosek