právo církevní, právo kanonické (JKI-K)

právo církevní, právo kanonické Souhrn práv. norem upravujících vnitřní život a vnější vztahy církví a náb. společností tvoří p.c.; práv. normy upravující postavení církví a náb. společností, vydané státem, se nazývají konfesní právo. P.k. tvoří soubor práv. norem vydaných římkat. církví (Codex iuris canonici). Z toho plyne, že vyjma Vatikánu se p.k. jen částečně kryje s p.c., totiž tam, kde p.k. je přijímáno jako součást práv. řádu státu (např. uznávání círk. sňatku, veřejná průkaznost círk. matrik, respektování interních pravidel církve a obsazování círk. úřadů podle kanonických předpisů apod.). Části práv. řádu státu, upravující svobodu vyznání, podmínky uznání církví a náb. společností, veřejný výkon kultu, hospodářské zabezpečení církví apod. nespadají pod pojem p.k.

Ve starších dobách, zvl. za rozkvětu círk. moci od 11. do 14. stol., byl dosah p.k. mnohem širší a státní moc propůjčovala své „světské rámě“ církvi při pronásledování kacířů a odpadlíků od víry (hereze). Naproti tomu církev usilovala o emancipaci z přílišného vlivu laické moci, zejm. při obsazování vysokých círk. úřadů (hierarchie). Stát zasahoval svými konfesními normami do círk. záležitostí soustavněji teprve od 16. či 17. stol. a z hist. hlediska patří tedy prvořadé místo p.k. Spolu s právem římským bylo „učeným“ právem, tzn. bylo předmětem věd. zpracování a výuky na univerzitách (nejstarší a nejdůležitější byla univerzita v Bologni). Význam p.k. pro rozvoj práv. nauk je všeobecně uznáván. Vedle práva manželského to bylo zejm. soudní řízení, které v tzv. řím.-kanonickém procesu vytvořilo východisko i pro novodobé soudní řády. Círk. administrativa a vedení úředních knih bylo vzorem pro jejich přejímání i v právech světských. Rozhodující místo v rozvoji práv. teorií a práv. myšlení patří p.k., neboť jeho precizní výklady pronikaly do primitivnějších a vědecky nezpracovávaných práv státních, městských, zemských, lenních aj. a otevíraly i pro ně cesty věd. interpretace.

Viz též: halacha (JKI-J), právní věda (JKI-I)

Jiří Kejř