džáhilíja (JKI-I): Porovnání verzí
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
imported>ZRN (odkazy do Slovníku islámu) |
||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
<div id="photo">[[Soubor:JKI_džáhilíja.jpg|upright=0.8|Prorok Muhammad vyhazuje ze svatyně Ka’by sošky tří kurajšovských ženských božstev (perská miniatura, 16. stol.)]]</div><span id="entry">džáhilíja</span> (arab. období nevědomosti, barbarství) V pojetí arab. historiků a ideologů středověku doba před příchodem [[islám (JKI-I)|islámu]]; epocha, kdy se lidstvo nechovalo v souladu s boží zvěstí, neboť ji neznalo, resp. ji nesprávně pochopilo ([[jinověrci (JKI-I)|jinověrci]]). S obdobím d. se spojuje jednak předislám. nezákonnost ([[ádát (JKI-I)|ádát]]), jednak nevědomost a neschopnost víry v jediného Boha. Islám. tradice dokumentuje d. na chování osobností po vystoupení proroka Muhammada, např. kurajšovského představitele Amr Ibn Hišáma, známého pod jménem Abú Džahl (otec nevědomosti). Především kvůli němu odešel 622 Muhammad se svými stoupenci z [[Mekka (JKI-I)|Mekky]]. Abú Džahl padl 624 v bitvě s muslimy u pramene al-Badr. Druhý představitel d. měl přezdívku Abú Lahab (otec plamene), ačkoli jeho pův. jméno bylo Abd al-Uzzá (sluha bohyně al-Uzzá, [[Ka‘ba (JKI-I)|Ka‘ba]], [[satanské verše (JKI-I)|satanské verše]]). Byl nesmiřitelný odpůrce Muhammadova učení a považoval ho za blázna (arab. madžnún – dosl. posedlý [[džinnové (JKI-I)|džinnem]]). Před poč. islámu se dvě Prorokovy dcery (Rukajja a Umm Kulthúm) provdaly za Abú Lahabovy syny. Po zjevení musely být oba sňatky zrušeny, protože Abú Lahabovi synové islám nepřijali. Představitelem d. je i [[Durajd, Ibn as-Simma (JKI-I)|Durajd Ibn as-Simma]], který se jako stoletý [[šajch (JKI-I)|šajch]] svého kmene zúčastnil několika tažení a padl v v bitvě u Hunajnu 630. Posledním z projevů klasické d. byla ridda ([[odpadlictví (JKI-I)|odpadlictví]]), dočasné uvolnění disciplíny a víry ve zjevení bezprostředně po Muhammadově smrti. Ve 2. a 3. stol. islámu však d. začala být přijímána a hodnocena jako součást arab. kulturního dědictví. Je to zároveň počátek sbírání a písemného fixování staroarab. poezie, mýtů a dalších do té doby ústně tradovaných vyprávění. Kulturní a lit. souvislosti d. jsou dnes vesměs kladně hodnoceny, zejm. sekulárními odborníky a ideology arab. nacionalismu. V 60. letech 20. stol. získal termín d. nový ideologický rozměr, když ho Sajjid [[Kutb, Sajjid (JKI-I)|Kutb]] učinil osou své koncepce [[fundamentalismus islámský (JKI-I)|fundamentalismu]]. Novodobá d., v níž se islám. svět nachází, je pro Kutba neospravedlnitelný stav. Lidé dnes žijí v bludu vědomě, podřizují se bezvěreckým režimům. D. je rebelií bezbožných proti stavu boží vlády (hákimíja) a je na společnosti samé, aby stav d. překonala návratem k autentické boží zvěsti. |
<div id="photo">[[Soubor:JKI_džáhilíja.jpg|upright=0.8|Prorok Muhammad vyhazuje ze svatyně Ka’by sošky tří kurajšovských ženských božstev (perská miniatura, 16. stol.)]]</div><span id="entry">džáhilíja</span> (arab. období nevědomosti, barbarství) V pojetí arab. historiků a ideologů středověku doba před příchodem [[islám (JKI-I)|islámu]]; epocha, kdy se lidstvo nechovalo v souladu s boží zvěstí, neboť ji neznalo, resp. ji nesprávně pochopilo ([[jinověrci (JKI-I)|jinověrci]]). S obdobím d. se spojuje jednak předislám. nezákonnost ([[ádát (JKI-I)|ádát]]), jednak nevědomost a neschopnost víry v jediného Boha. Islám. tradice dokumentuje d. na chování osobností po vystoupení proroka Muhammada, např. kurajšovského představitele Amr Ibn Hišáma, známého pod jménem Abú Džahl (otec nevědomosti). Především kvůli němu odešel 622 Muhammad se svými stoupenci z [[Mekka (JKI-I)|Mekky]]. Abú Džahl padl 624 v bitvě s muslimy u pramene al-Badr. Druhý představitel d. měl přezdívku Abú Lahab (otec plamene), ačkoli jeho pův. jméno bylo Abd al-Uzzá (sluha bohyně al-Uzzá, [[Ka‘ba (JKI-I)|Ka‘ba]], [[satanské verše (JKI-I)|satanské verše]]). Byl nesmiřitelný odpůrce Muhammadova učení a považoval ho za blázna (arab. madžnún – dosl. posedlý [[džinnové (JKI-I)|džinnem]]). Před poč. islámu se dvě Prorokovy dcery (Rukajja a Umm Kulthúm) provdaly za Abú Lahabovy syny. Po zjevení musely být oba sňatky zrušeny, protože Abú Lahabovi synové islám nepřijali. Představitelem d. je i [[Durajd, Ibn as-Simma (JKI-I)|Durajd Ibn as-Simma]], který se jako stoletý [[šajch (JKI-I)|šajch]] svého kmene zúčastnil několika tažení a padl v v bitvě u Hunajnu 630. Posledním z projevů klasické d. byla ridda ([[odpadlictví (JKI-I)|odpadlictví]]), dočasné uvolnění disciplíny a víry ve zjevení bezprostředně po Muhammadově smrti. Ve 2. a 3. stol. islámu však d. začala být přijímána a hodnocena jako součást arab. kulturního dědictví. Je to zároveň počátek sbírání a písemného fixování staroarab. poezie, mýtů a dalších do té doby ústně tradovaných vyprávění. Kulturní a lit. souvislosti d. jsou dnes vesměs kladně hodnoceny, zejm. sekulárními odborníky a ideology arab. nacionalismu. V 60. letech 20. stol. získal termín d. nový ideologický rozměr, když ho Sajjid [[Kutb, Sajjid (JKI-I)|Kutb]] učinil osou své koncepce [[fundamentalismus islámský (JKI-I)|fundamentalismu]]. Novodobá d., v níž se islám. svět nachází, je pro Kutba neospravedlnitelný stav. Lidé dnes žijí v bludu vědomě, podřizují se bezvěreckým režimům. D. je rebelií bezbožných proti stavu boží vlády (hákimíja) a je na společnosti samé, aby stav d. překonala návratem k autentické boží zvěsti. |
||
| − | ''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]'' |
+ | ''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]'' |
| + | |||
| + | <span class="section_title">Viz též:</span> [[džáhilíja (Islam)|džáhilíja (Islam)]]<br /> |
||
[[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]] |
[[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]] |
||
[[Kategorie:JKI/Islám]] |
[[Kategorie:JKI/Islám]] |
||
Aktuální verze z 14. 11. 2024, 22:37
džáhilíja (arab. období nevědomosti, barbarství) V pojetí arab. historiků a ideologů středověku doba před příchodem islámu; epocha, kdy se lidstvo nechovalo v souladu s boží zvěstí, neboť ji neznalo, resp. ji nesprávně pochopilo (jinověrci). S obdobím d. se spojuje jednak předislám. nezákonnost (ádát), jednak nevědomost a neschopnost víry v jediného Boha. Islám. tradice dokumentuje d. na chování osobností po vystoupení proroka Muhammada, např. kurajšovského představitele Amr Ibn Hišáma, známého pod jménem Abú Džahl (otec nevědomosti). Především kvůli němu odešel 622 Muhammad se svými stoupenci z Mekky. Abú Džahl padl 624 v bitvě s muslimy u pramene al-Badr. Druhý představitel d. měl přezdívku Abú Lahab (otec plamene), ačkoli jeho pův. jméno bylo Abd al-Uzzá (sluha bohyně al-Uzzá, Ka‘ba, satanské verše). Byl nesmiřitelný odpůrce Muhammadova učení a považoval ho za blázna (arab. madžnún – dosl. posedlý džinnem). Před poč. islámu se dvě Prorokovy dcery (Rukajja a Umm Kulthúm) provdaly za Abú Lahabovy syny. Po zjevení musely být oba sňatky zrušeny, protože Abú Lahabovi synové islám nepřijali. Představitelem d. je i Durajd Ibn as-Simma, který se jako stoletý šajch svého kmene zúčastnil několika tažení a padl v v bitvě u Hunajnu 630. Posledním z projevů klasické d. byla ridda (odpadlictví), dočasné uvolnění disciplíny a víry ve zjevení bezprostředně po Muhammadově smrti. Ve 2. a 3. stol. islámu však d. začala být přijímána a hodnocena jako součást arab. kulturního dědictví. Je to zároveň počátek sbírání a písemného fixování staroarab. poezie, mýtů a dalších do té doby ústně tradovaných vyprávění. Kulturní a lit. souvislosti d. jsou dnes vesměs kladně hodnoceny, zejm. sekulárními odborníky a ideology arab. nacionalismu. V 60. letech 20. stol. získal termín d. nový ideologický rozměr, když ho Sajjid Kutb učinil osou své koncepce fundamentalismu. Novodobá d., v níž se islám. svět nachází, je pro Kutba neospravedlnitelný stav. Lidé dnes žijí v bludu vědomě, podřizují se bezvěreckým režimům. D. je rebelií bezbožných proti stavu boží vlády (hákimíja) a je na společnosti samé, aby stav d. překonala návratem k autentické boží zvěsti.
Viz též: džáhilíja (Islam)