satanské verše (JKI-I)
satanské verše (arab. al-áját aš-šajtáníja) Jeden z nejcitlivějších bodů koránské exegeze i věd. rozboru z pozic evrop. islamistiky. Váže se k počáteční fázi Muhammadovy prorocké činnosti. Zdá se, že Muhammad v určitém období recitoval jako součást koránu (a tedy součást slova božího) verše, které případně mohly vyjadřovat jeho ochotu zapojit do svého učení i tři mekkánská ženská božstva – snad ve snaze vylepšit si vlastní pozici v Mekce v letech před definitivní roztržkou s Kurajšovci a odchodem do Medíny (hidžra). Jedna z verzí s.v. zní: „Uvažovali jste o al-Lát a al-Uzzá a Manát, té třetí, jiné? To jsou labutě, vznášející se, jejichž přímluva se očekává, jejich možnosti a zalíbení v nich nejsou opomenuty.“ Za čas dostal Muhammad nové, „opravné“ zjevení, podle něhož nahradil původní verzi jinými verši, které se pak staly součástí kanonizovaného textu koránu: „Uvažovali jste...jiné? Vy syny byste měli mít a On pouze dcery? To vskutku rozdělení by bylo nerovné. Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali a o nichž neseslal Bůh žádné zplnomocnění.“ (53: 19-23) Pův. verze Muhammad recitoval veřejně a obec ji přijímala. Změna veršů byla vysvětlena tak, že během jednoho ze zvěstování, která jinak zprostředkovával anděl Gabriel, našeptal Iblís (ďábel, andělé, džinnové) Muhammadovi tyto falešné verše. Historka se stala předmětem islamistických bádání a obecně se chápe jako důkaz Prorokova praktického přístupu k otázce postavení obce a prosazování svých reforem. Zdá se, že v první mekkánské fázi svého učení byl ochoten k vstřícným krokům vůči vládcům Mekky (stejně jako později během svého působení v Medíně vůči Židům a jejich věrouce; Jeruzalém, jinověrci). Avšak když se nepodařilo usnadnit Kurajšovcům přestup na islám, definitivně jejich pohanské modly zavrhl a učinil přísný monoteismus osou svého učení. Islám. autority tento příběh komentují jednoznačně jako neúspěšný pokus ďábla-našeptavače, který svou nekalou činností neustále podrobuje zkoušce zbožnost lidí. Jde o velmi choulostivou a nepříliš připomínanou stránku Prorokova života a učení. Tím bouřlivější byla reakce části islám. duchovenstva, zejm. v ší‘itském prostředí (ší‘a, ší‘itské duchovenstvo, Chomejní) na román britského spisovatele indicko-muslim. původu Salmana Rushdieho. Jeho Satanské verše, vydané 1988 a zavržené během jara 1989, jsou právě postaveny na motivu našeptávání nepravostí, kdy se setkávají dva hrdinové, z nichž jedním je alegoricky ztvárněný Prorok a druhým ďábel (Iblís). Pomocí složitých až nesrozumitelných metafor, symbolů a dalších lit. výrazových prostředků hodlal autor řešit obecný fil.-etický problém sváru dobra a zla. Poněkud nevybíravě se však dotkl zákl. pilířů islám věrouky, když na pozadí příběhu o s.v. zesměšnil a po téměř celý román nechal morálně bloudit nejen Muhammada, ale i Á‘išu, Fátimu a další pro muslimy nedotknutelné postavy. Z hlediska islám. doktríny zpochybnil ryzost zvěstovaného slova božího skrze Muhammada tím, že připustil Iblísův podíl na Prorokově poslání. V ostrých filipikách části ulamá byl Rushdie mj. nazýván mušrik (polyteismus) a murtadd (odpadlictví) nebo označován za vtělení samého Iblíse.
Viz též: rouhání (JKI-J), blasfémie (JKI-K)