sunna (JKI-I)

sunna (arab. obyčej, tradice) 1. Soubor činů a názorů proroka Muhammada (tradice prorocká), jeden ze zákl. zdrojů islám. práva (šarí‘a, právní věda). 2. Označení jednoho ze dvou hl. proudů islámu (ší‘a). Po zákl. rozkolu obce věřících v otázce nástupnictví (Alí Ibn Abí Tálib) se za sunnity (arab. ahl as-sunna) považovali všichni, kteří nesdíleli názor, že vedení obce by mělo zůstat v rukou přímých potomků Muhammada v rodové linii jeho zetě Alího a jeho ženy Fátimy, na něž podle ší‘y přechází Prorokovo božské posvěcení. Sunnité hájili zachování nástupnictví v rodu Kurajš a 661 přijali uzurpaci polit. moci rodem Umajjovců (chalífát). S. se vyvinula v teol.-ideologický model nazývaný též islám. ortodoxie, což reflektuje zejm. konzervaci práv. systému s. v 11.-12. stol. S. tvoří hl. konformistický státotvorný a zákonodárný proud v islámu, převažující na většině území dár al-islám; je hl. nepřítelem opozičních disidentských proudů a nežádoucích jevů (cháridža, hereze, lidový islám). Útok na tradicionalistický a legalistický systém s. z pozic reformismu v 19. stol. (al-Afghání, Abduh, Ridá) měl za cíl oživit princip idžtihádu, ne však smířit s. se ší‘ou.

Viz též: ortodoxní judaismus (JKI-J), ortodoxie (JKI-K)

Miloš Mendel