Hus, Jan (JKI-K)

Hus, Jan (1371-1415) Vůdčí osobnost čes. reformace, duch. autorita husitství. Rodák z Husince a posluchač pražské univerzity dosáhl 1395 titulu mistra svobodných umění; 1409 byl zvolen rektorem. Pod vlivem spisů Jana Viklefa a čes. reformních myslitelů, zejm. Jana Milíče z Kroměříže, se duchovně proměnil. Od 1402 kázal v Betlémské kapli a získával ve všech společ. vrstvách stoupence pro nápravu církve a pseudokř. společnosti. 1408 se vyostřil útok kardinálského sboru proti viklefismu a 1409 přibylo odpůrců rektora, jehož strana se díky Kutnohorskému dekretu domohla rozhodujícího postavení na univerzitě ve prospěch konciliarismu. Postižen interdiktem a předvolán do Říma svěřil H. 1410 svou při s papežskou kurií práv. zástupci Janovi z Jesenic. 1412 podrobil kritice odpustkovou bulu Jana XXIII. a postavil se za první odpůrce prodeje odpustků v Praze. Přivolal na sebe ztíženou círk. klatbu, proti níž se odvolal k „soudci nejspravedlivějšímu, Ježíši Kristu“. Tato kanonickému právu neznámá instance zůstává podle H. jedinou hlavou církve, kterou shodně s Viklefem pochopil jako společenství lidí Bohem vyvolených nezávisle na lidských institucích (predestinace). Téhož roku opustil Prahu, užíval pohostinství šlechtických přátel, kázal a psal: zákl. spis De ecclesia (O církvi), česky Výklad víry, Desatera a pateře (modlitby „Otče náš“), tzv. Dcerku, bojovné Knížky o svatokupectví a 1413 Postilu. V říjnu 1414 vyjel z Čech do Kostnice, aby na koncilu obhájil přesvědčení, že se mocensky zdatná církev zpronevěřila Ježíši Kristu. Jako nenapravitelný kacíř byl 6. 7. 1415 upálen. Stal se symbolem mravního přesahu a často zneužívané „pravdy“ v čes. dějinách.

Noemi Rejchrtová