zikr (JKI-I): Porovnání verzí
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
imported>ZRN (odkazy do Slovníku islámu) |
||
| Řádek 3: | Řádek 3: | ||
Z. a mystika se rozvinuly zejm. za vlády abbásovských [[chalífa (JKI-I)|chalífů]] (750-1258) jako reakce na utužení dynastické despotické moci a s ní spjaté sunnitské ideologie. Nejprve skupiny asketů ([[askeze (JKI-I)|askeze]], [[záhid (JKI-I)|záhid]]), později stále větší části obyvatelstva usilovaly o zintenzivnění náb. prožitku, což se projevovalo v hledání alternativních forem kultu a myšlení – mj. v pěstování z. jakožto opravdové a nepředepsané modlitby. (Patrné jsou zřejmě i vlivy kř. mnišských praktik a indické jógy.) Z. vyjadřoval opovržení světskými záležitostmi a spoléhání se na Boha (tawakkul). Zákl. myšlenkové kostrukce súfismu ([[mystika (JKI-I)|mystika]]), zejm. jeho pojetí lásky mezi Bohem a člověkem, bylo sunnitskou mocí stíháno, neboť po potření [[mu‘tazila (JKI-I)|mu‘tazily]] představovalo pro oficiální islám největší nebezpečí ([[inkvizice (JKI-I)|inkvizice]]). Nejznámější je případ mystika [[al-Halládž, Husajn Ibn Mansúr (JKI-I)|al-Halládže]]. Později (zejm. v Osmanské říši) se staly mystické řády i jejich z. tolerovanou součástí duch. života. Dnes je z. v některých zemích zakázán sekulárními režimy (Albánie, Sýrie, Tunisko, Turecko), zatímco jinde je trestán z pozic sunnitského konzervatismu (Saúdská Arábie, Kuvajt, Pákistán). Z. je chápán jako nepřípustný širk ([[polyteismus (JKI-I)|polyteismus]]) rovněž v teoriích islámského [[fundamentalismus islámský (JKI-I)|fundamentalismu]], zatímco některá reformistická hnutí ho jako součást lidové a mystické tradice do svého rituálu zapojila ([[sanúsíja (JKI-I)|sanúsíja]]). |
Z. a mystika se rozvinuly zejm. za vlády abbásovských [[chalífa (JKI-I)|chalífů]] (750-1258) jako reakce na utužení dynastické despotické moci a s ní spjaté sunnitské ideologie. Nejprve skupiny asketů ([[askeze (JKI-I)|askeze]], [[záhid (JKI-I)|záhid]]), později stále větší části obyvatelstva usilovaly o zintenzivnění náb. prožitku, což se projevovalo v hledání alternativních forem kultu a myšlení – mj. v pěstování z. jakožto opravdové a nepředepsané modlitby. (Patrné jsou zřejmě i vlivy kř. mnišských praktik a indické jógy.) Z. vyjadřoval opovržení světskými záležitostmi a spoléhání se na Boha (tawakkul). Zákl. myšlenkové kostrukce súfismu ([[mystika (JKI-I)|mystika]]), zejm. jeho pojetí lásky mezi Bohem a člověkem, bylo sunnitskou mocí stíháno, neboť po potření [[mu‘tazila (JKI-I)|mu‘tazily]] představovalo pro oficiální islám největší nebezpečí ([[inkvizice (JKI-I)|inkvizice]]). Nejznámější je případ mystika [[al-Halládž, Husajn Ibn Mansúr (JKI-I)|al-Halládže]]. Později (zejm. v Osmanské říši) se staly mystické řády i jejich z. tolerovanou součástí duch. života. Dnes je z. v některých zemích zakázán sekulárními režimy (Albánie, Sýrie, Tunisko, Turecko), zatímco jinde je trestán z pozic sunnitského konzervatismu (Saúdská Arábie, Kuvajt, Pákistán). Z. je chápán jako nepřípustný širk ([[polyteismus (JKI-I)|polyteismus]]) rovněž v teoriích islámského [[fundamentalismus islámský (JKI-I)|fundamentalismu]], zatímco některá reformistická hnutí ho jako součást lidové a mystické tradice do svého rituálu zapojila ([[sanúsíja (JKI-I)|sanúsíja]]). |
||
| − | ''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]'' |
+ | ''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]'' |
| + | |||
| + | <span class="section_title">Viz též:</span> [[dhikr (Islam)|dhikr (Islam)]]<br /> |
||
[[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]] |
[[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]] |
||
[[Kategorie:JKI/Islám]] |
[[Kategorie:JKI/Islám]] |
||
Aktuální verze z 14. 11. 2024, 22:37
zikr (arab. zmiňování, připomínání) Rituální projev islám. mystických bratrstev, jehož cílem je najít alternativní cestu k Bohu (taríka), příp. splynout s božským jsoucnem; pův. jeden z formálních projevů individuální zbožnosti dervíšů. Vzhledem k tomu, že mystické řády působily delší dobu islám. dějin jako instituce nekonformního projevu duch. života a protiváha sunnitského (sunna) islámu, a k tomu, že se v řádech sdružovala značná část populace, lze z. považovat (po modlitbě) za druhý nejčastější projev religiozity. Z. má ve všech oblastech islámu shodný obecný rámec a záměr: formou tichého nebo hlasitého opakování božího jména, některých z jeho 99 krásných jmen, případně jiných zbožných formulí, a s pomocí předepsaných pohybů a zvuků se má věřící dostat do extatického stavu, který je chápán jako hledání cesty k Bohu, případně splynutí s ním či zaniknutí v něm (faná). Člověk na sebe nechá působit emanaci božství, v její záři zanikne a stane se její součástí.
Z. a mystika se rozvinuly zejm. za vlády abbásovských chalífů (750-1258) jako reakce na utužení dynastické despotické moci a s ní spjaté sunnitské ideologie. Nejprve skupiny asketů (askeze, záhid), později stále větší části obyvatelstva usilovaly o zintenzivnění náb. prožitku, což se projevovalo v hledání alternativních forem kultu a myšlení – mj. v pěstování z. jakožto opravdové a nepředepsané modlitby. (Patrné jsou zřejmě i vlivy kř. mnišských praktik a indické jógy.) Z. vyjadřoval opovržení světskými záležitostmi a spoléhání se na Boha (tawakkul). Zákl. myšlenkové kostrukce súfismu (mystika), zejm. jeho pojetí lásky mezi Bohem a člověkem, bylo sunnitskou mocí stíháno, neboť po potření mu‘tazily představovalo pro oficiální islám největší nebezpečí (inkvizice). Nejznámější je případ mystika al-Halládže. Později (zejm. v Osmanské říši) se staly mystické řády i jejich z. tolerovanou součástí duch. života. Dnes je z. v některých zemích zakázán sekulárními režimy (Albánie, Sýrie, Tunisko, Turecko), zatímco jinde je trestán z pozic sunnitského konzervatismu (Saúdská Arábie, Kuvajt, Pákistán). Z. je chápán jako nepřípustný širk (polyteismus) rovněž v teoriích islámského fundamentalismu, zatímco některá reformistická hnutí ho jako součást lidové a mystické tradice do svého rituálu zapojila (sanúsíja).
Viz též: dhikr (Islam)