zikr (JKI-I)
zikr (arab. zmiňování, připomínání) Rituální projev islám. mystických bratrstev, jehož cílem je najít alternativní cestu k Bohu (taríka), příp. splynout s božským jsoucnem; pův. jeden z formálních projevů individuální zbožnosti dervíšů. Vzhledem k tomu, že mystické řády působily delší dobu islám. dějin jako instituce nekonformního projevu duch. života a protiváha sunnitského (sunna) islámu, a k tomu, že se v řádech sdružovala značná část populace, lze z. považovat (po modlitbě) za druhý nejčastější projev religiozity. Z. má ve všech oblastech islámu shodný obecný rámec a záměr: formou tichého nebo hlasitého opakování božího jména, některých z jeho 99 krásných jmen, případně jiných zbožných formulí, a s pomocí předepsaných pohybů a zvuků se má věřící dostat do extatického stavu, který je chápán jako hledání cesty k Bohu, případně splynutí s ním či zaniknutí v něm (faná). Člověk na sebe nechá působit emanaci božství, v její záři zanikne a stane se její součástí.
Z. a mystika se rozvinuly zejm. za vlády abbásovských chalífů (750-1258) jako reakce na utužení dynastické despotické moci a s ní spjaté sunnitské ideologie. Nejprve skupiny asketů (askeze, záhid), později stále větší části obyvatelstva usilovaly o zintenzivnění náb. prožitku, což se projevovalo v hledání alternativních forem kultu a myšlení – mj. v pěstování z. jakožto opravdové a nepředepsané modlitby. (Patrné jsou zřejmě i vlivy kř. mnišských praktik a indické jógy.) Z. vyjadřoval opovržení světskými záležitostmi a spoléhání se na Boha (tawakkul). Zákl. myšlenkové kostrukce súfismu (mystika), zejm. jeho pojetí lásky mezi Bohem a člověkem, bylo sunnitskou mocí stíháno, neboť po potření mu‘tazily představovalo pro oficiální islám největší nebezpečí (inkvizice). Nejznámější je případ mystika al-Halládže. Později (zejm. v Osmanské říši) se staly mystické řády i jejich z. tolerovanou součástí duch. života. Dnes je z. v některých zemích zakázán sekulárními režimy (Albánie, Sýrie, Tunisko, Turecko), zatímco jinde je trestán z pozic sunnitského konzervatismu (Saúdská Arábie, Kuvajt, Pákistán). Z. je chápán jako nepřípustný širk (polyteismus) rovněž v teoriích islámského fundamentalismu, zatímco některá reformistická hnutí ho jako součást lidové a mystické tradice do svého rituálu zapojila (sanúsíja).