eremita (JKI-K)
eremita (z řec. erémos – opuštěný, hé erémos – poušť) 1. Mnich-poustevník, který na odlehlém a nehostinném místě (skalní sluje, poušť, pustina, sloup; stylita) hledal příznivější podmínky pro cvičení v kř. dokonalosti a věrnosti výzvám evangelia (askeze, modlitba, kontemplace). E. se objevovali od 2. stol. v Egyptě, u Mrtvého moře, v Sýrii, Pontu a Thrácii, a lid je měl ve velké vážnosti; svou autoritu uplatňovali zejm. v době círk. sporů (4.-5. stol.). E., kteří se časem usadili poblíž sebe a udržovali vzájemné styky, začali vytvářet prvé podoby klášterů (lávry) a řídili se společnými pravidly (řehole). Za zakl. prvé lávry na konci 3. stol. se považuje egypt. e. Antonín zv. Veliký (kol. 251-356), jehož život sepsal řec. teolog Athanasios z Alexandrie (též Atanáš, 295-373) v díle Bios kai politeia tu hosiu patros hémón Antóniu (Život a činy našeho svatého otce Antonína, 357, čes. 1996). Lat. překlad této knihy pomáhal šířit ideu mnišství i na Západ. 2. Přívlastek e. si dávaly některé římkat. řehole (augustiniáni, celestini apod.).