mnišství (JKI-K)
mnišství Pův. vyjádření touhy po kř. životě v askezi a odloučení, zasvěceném modlitbě, kontemplaci a službě Bohu. Vzniklo na konci 3. stol. v egypt. pouštích a šířilo se zejm. po konstantinovském obratu (edikt milánský, 313), kdy církev začala prosazovat své mocenské ambice. Bylo velmi diferencováno, ale v podstatě šlo o poustevnictví (anachoreta, eremita; prvý historicky známý poustevník byl Antonín, nar. kol. 251 v Egyptě), o život v malé komunitě bratří (cenobité; prvý známý klášter založil 320 Pachomios Starší, pův. také poustevník), nebo o společný život, který však uchovával některé rysy poustevnictví (samostatné cely, slib mlčení; kartuziáni). M. se šířilo na Východě i na Západě. Rané m. na Východě usměrnil svou řeholí Basilios Veliký (asi 330-379), za otce západního m. a tvůrce úspěšných řeholních pravidel je považován Benedikt z Nursie (asi 480- asi 547). Zatímco na Západě vedle původního m. reprezentovaného benediktinským řádem a jeho deriváty (např. cisterciáky) vznikaly i jiné podoby řeholního života (řeholní kanovníci, žebravé řády, aj.; řády a kongregace), v pravoslaví zůstalo m. jednotné. Není rozděleno do řádů, opírá se o řeholi Basilia Velikého, částečně jím prolínají prvky hésychasmu, jednotlivé kláštery se řídí pravidly danými jeho zakladatelem (typikon). Kombinací obou způsobů m. – poustevnického a klášterního (cenobijního) – byly v pravoslaví tzv. skity a lávry (laury), seskupení skalních (později klášterních) celií (z řec. kelion – buňka, cela) několika eremitů, kteří se scházeli jednou týdně ke společné bohoslužbě.