prorok (JKI-J)
prorok (hebr. navi; řec. profétés) Charismatická osoba, která byla Bohem povolána, aby ostatním lidem sdělila boží vůli. V bibli se pro označení p. objevují tři zákl. výrazy: navi (prorok; dosl. povolaný nebo volající), ro’e (vidoucí) a choze (vidoucí, s darem vidění). I když mezi nimi některé bibl. texty rozlišují (1Pa 29, 29), jsou obecně užívány natolik volně, že je nelze jednoznačně vyložit. P. pův. působili jednotlivě i ve skupinách. Po vzniku království se část z nich stala dvorskými proroky a působila spíše v roli extatických věštců, zatímco druhá skupina, k níž patřila většina biblických p., zaujala k monarchii kritický odstup a mnohdy se dostala do otevřeného konfliktu s královskou mocí. Povolání p. bylo považováno výlučně za boží záležitost, někdy se dokonce dělo proti vůli osloveného a navzdory jeho snaze se božímu úkolu vyhnout. Ti, u kterých byla shledána lidská motivace, byli považováni za falešné p. a nezřídka tvrdě trestáni. Proroctví se vyznačovala aktuálností a naléhavostí, často podtrženou dramatickou řečí, extatickým vytržením či provokativní akcí. P. většinou obsah svých proroctví nezaznamenávali, zpráva o Jeremjášově písaři Bárukovi (Jr 36, 1-8) je v této souvislosti spíše výjimečná. O starších p., spadajících do 10.-9. stol. př.n.l. (Samuel, Nátan, Elijáš, Elíša), se dochovaly pouze příběhy z jejich životů, zatímco u mladších p. se v písemné podobě zachoval i obsah jejich proroctví, jakkoli ještě procházel další redakcí. Tradiční rozlišení bibl. proroků na nelit. proroky, o nichž se zachovaly pouze jejich příběhy, a klasické či lit. proroky, jejichž proroctví byla zapsána, odrážejí členění bibl. kánonu na Přední proroky a Zadní proroky. Za prototyp p. je žid. tradicí považován Mojžíš.
Viz též: prorok (JKI-K), proroci (JKI-I)
