hymnus (JKI-K)
hymnus Veršovaná oslava Boha nebo světce nebo výklad zákl. kř. dogmat určený obvykle ke zpěvu církevnímu. Křesťané přejali h. z řec. prostředí, kde sloužil k oslavě různých bohů. Vznik kř. h. ovlivnily bibl. žalmy; původně prozaické h. (kantiky) na slova Starého zákona a Nového zákona byly brzy vytlačeny veršovanými skladbami. H. jsou částí hodinek, jež se modlí světští i řádoví kněží. H. začíná obvykle výzvou k chvalozpěvu, následuje charakteristika světce, konec je věnován doxologii. Nejstarší úplný kř. h. se dochoval v díle Klementa Alexandrijského (z. asi 215; alexandrijská škola). Od 4. stol. se h. rychle šířily, latinské vznikaly později. Důležité postavení si vydobyl Hilarius z Poitiers (z. 397), autor h. Bůh tvůrce veškerenstva (Deus creator omnium) aj., zakladatelský význam měl i Ambrož. Přičítá se mu zavedení tzv. ambrosiánské strofy a díky jeho postavení v církvi se upevnilo místo h. v liturgii. Mezi autory h. patří význ. středověcí básníci a teologové, např. Prudentius (z. po 405), Sedulius (z. asi 450), Venantius Fortunatus (z. po 600), Řehoř Veliký (z. 604), Beda (z. 735), Adam ze sv. Viktora (z. asi 1192), Tomáš Akvinský (z. 1274). Na čes. středověkou hymnologii působil dolnorakouský kartuzián Konrád Heimburský (z. 1360). Ve 14. a 15. tol. vzniklo u nás asi 100 h., např. ke všem čes. světcům. Na další vývoj hymnologie měla velký vliv reformace; h. skládal i M. Luther. Silná potřeba nových h. se projevila i v 18. stol.