liturgie (JKI-K)

liturgie (z řec. leitúrgiá – veřejná služba) Veřejný obřad uctívání Boha (bohoslužba) či předepsané pořadí modliteb a obřadů, jimiž se tato úcta vzdává (ritus). V římkat. církvi je nejdůležitější formou l. mše svatá, v pravoslaví svatá liturgie, jejichž ústřední částí je přijímání (slavení eucharistie). L. se historicky vyvíjela (a měnil se i předepsaný nebo užívaný liturg. jazyk), k zákl. rozdělení na východní a západní l. dochází ve 4. století.

K vých. l. patří l. antiochejsko-jeruzalémská (rozšířila se i do Indie a mezi maronity, liturg. jazykem je řečtina nebo syrština), alexandrijská (v řečtině, koptštině nebo arabštině), sv. Klementa Římského, nestoriánská (v syrštině), arménská a byzantská, vycházející převážně z l. Jana Zlatoústého a Basilia Velikého (užívají ji pravosl. církve, liturg. jazykem je řečtina a staroslovanština).

Záp. l. je většinou římská (v lat. jazyce), doložená v sakramentářích z 5.-6. století (Sacramentarium Leonianum, S. Gelasianum a S. Gregorianum). Další varianty záp. l. přebíraly obřady či zvyklosti místních církví, jak tomu bylo např. u l. severoafrické, l. milánské či ambrosiánské, l. gotické či mozarabské, zavedené ve Španělsku mezi poarabštěnými křesťany, l. galikánské, l. staroanglické a l. slovanské, užívané v zemích, kde působili Cyril a Metoděj či jejich žáci (Prokop, Emauzy). Zatímco protest. církve už v 16. stol. zavedly do bohoslužby nár. jazyk, v římkat. církvi se latina udržela až do 20. století. Druhý vatikánský koncil ve snaze zpřístupnit l. věřícím výrazně pozměnil některé zavedené zvyklosti: mše se začala vysluhovat v nár. jazyce a čelem k věřícím, laikové mohou přijímat pod obojí způsobou, hostie se může podávat na ruku, pozměnil se rovněž průběh obřadu (konstituce Sacrosanctum concilium, 1963). Předepsaný řád a modlitby pro jednotlivé formy l. obsahují liturg. knihy.

Viz též: liturgie (JKI-J)

Helena Pavlincová