Buddha (Buddh)
Buddha – doslovně „Procitnuvší“ (od slovesného kořene budh- = „procitnout, pochopit, nabýt vědomí“ ap.), vlastním jménem Siddhártha Gótamovec (san. Siddhártha Gautama, pál. Siddhattha Gótama), zvaný též „mnich [z kmene] Šákjů (san. Šákjamuni, pál. Sákijamuni, Sakjamuni, Sakkamuni), „ctihodný, vznešený“ (Bhagavant) a „tak [vpravdě] dospěvší“ (Tathágata), zakladatel buddhismu. Podlé jedné z tradičních datací žil v letech 563–483 před n. l., théravádská tradice (tzv. „dlouhá chronologie“) uvádí data 624–544 před n. l., naproti tomu „krátká chronologie“ dospívá k letům 448–368 před n. l. Badatelé považují otázku datace Buddhova života za otevřenou, byť většina se kloní blíže ke „krátké chronologii“ a domnívá se, že Buddha zemřel kolem roku 400 před n. l. Jak narození tak i skon se prý udály za úplňkové noci měsíce Dvou větví (san. vaišákha, pál. vésákha; zhruba druhá polovina dubna a první polovina května). Buddhův otec Šuddhódana (pál. Suddhódana) byl voleným králem kmenové republiky Šákjů, jež byla v těsném politickém svazku s Kóšalskem. Buddhova matka Májá zemřela sedm dní po porodu a Siddhárthu vychovávala Májina sestra a Šuddhódanova druhá manželka Mahápradžápatí Gótamovna (san. Mahápradžápatí Gautamí, pál. Maháppadžápatí Gótamí). Od sedmi let věku byl princ Siddhártha vzděláván ve čtyřiašedesáti vědách a uměních (san. kaládžňána, pál. kalaňána) a vychováván jako mohovitý šlechtický synek. Když Siddhártha dosáhl šestnácti let, vyvstala otázka jeho sňatku; o podrobnostech se tu však prameny různí. Zdá se, že postupně si Siddhártha vzal tři manželky. První byla Gópá, „pastýřka“, ale o té se neví téměř nic a neporodila mu žádné dítě. Druhá, Jašódhará (pál. Jasódhará), „přinášející slávu“, mu dala syna Ráhulu. Jméno třetí manželky, existovala-li vůbec, není známo. Za noci v den svých devětadvacátých narozenin Siddhártha tajně odešel z domova a ve Vaišálí (pál. Vésáli) vstoupil jako učedník do školy Árády Kálámy (pál. Alára Káláma), ale nebyl uspokojen a odešel od něho. Usadil se na Supím vršku (san. Grdhrakúta, pál. Giddhakúta) u Rádžagrhy (pál. Rádžagaha). Stal se žákem Udraky či Rudraky Rámaputry (pál. Uddaka Rámaputta), ale ani u něho nezůstal a s pěti jeho učedníky (san. bhadravargíja1, pál. bhaddavaggija) se usadil nedaleko Uruvilvy (pál. Uruvéla). Tady začíná jeho poměrně dlouhé období nejpřísnější askeze po způsobu jiných mlčenlivých mnichů (muni), žijících v bezdomoví. Konečně poznal, že tato jeho vlastní zkušenost je jedině důkazem marnosti a nesmyslnosti sebetrýznění a askeze jako prostředku dosažení spásy, a hned se rozhodl obnovit svou tělesnou zdatnost a sílu; bylo to právě šest let po jeho odchodu ze šákjovského sídelního města Kapilavastu (pál. Kapilavatthu). Opustil své druhy a kráčel k rozložité smokvoni, jež se měla stát jeho „stromem procitnutí“ (san. bódhivrkša, pál. bódhirukkha). Velkého procitnutí dospěl v úplňkové noci měsíce Dvou větví, když prošel čtyřmi stupni či stavy meditace (san. dhjána, pál. džhána). Z textů vyplývá, že procitnutí předpokládá přijetí tří „vědění“ či „vědomostí“ (san. vidjá1, pál. vidždžá), totiž pochopení podstaty řetězce převtělování, pochopení čtyř vznešených či ušlechtilých pravd a pochopení způsobu či metody, jak se vymanit z „vlivů“, to jest z pout, jež ke koloběhu převtělování připoutávají. Celých sedm dní po velkém procitnutí zůstal Buddha na tomtéž místě pod smokvoní; bylo to pravidlem nejen pro všechny buddhy, nýbrž obdobně i pro krále, kteří po svém skropení vodou z posvátných řek také setrvávali týden na svém místě. Potom se vznesl do prostoru, ujistil dosud pochybující bohy (déva) o svém velkém úspěchu a odebral se kamsi na severovýchod, kde týden kontemploval aniž mrkl okem; na paměť této Buddhovy kontemplace (samápatti) tam prý byla zbudována Svatyně nemrkajících očí (san. animišalóčanačaitja, pál. animisalóčanačétija). Třetího týdne se procházel zlatem zdobeným ochozem, který pro něj vytvořili sami bohové; onen ochoz prý ještě v 7. století viděl čínský buddhistický poutník Süan-cang. Čtvrtý týden strávil Buddha na severozápadě přemítaje o díle, jež hodlal započít, věštil sám sobě a už předem si v duchu sestavoval svá kázání a řeči; tam mu prý bohové postavili dům z drahokamů (san. ratnagrha, pál. ratanaghara). Pátý týden meditoval pod Adžapálovým stromem na břehu řeky Nairaňdžany (pál. Néraňdžara). V šestém týdnu pokračoval v meditacích u jezera Mučilinda či Mučalinda, kde ho před dlouhotrvajícím deštěm chránil jezerní had téhož jména, ovinuv se kolem jeho těla a kryje ho svou kobří kápí. Sedmý týden pak Buddha pobýval pod královským stromem rádžájatana (Buchanania latifolia), v němž sídlil král víl a skřítků. Tehdy prý šli kolem toho stromu dva kupci Tapussa (san. Trapuša) a Bhallika (san. Bhadrika), jež Buddha poučil. Oba přijali jeho učení a stali se vlastně prvními buddhistickými bratry laiky (upásaka). Buddha si tehdy vzpomněl na svých pět společníků od řeky Nairaňdžany a viděl, že jsou zrovna nedaleko Váránasí; i zamířil tím směrem. Dleli tehdy ve vesnici Sáranganátha v Antilopím háji. Buddha jim sdělil, že je „tak [vpravdě] dospěvší“ (Tathágata) a „procitnuvší“, tedy Buddha. Řekl jim, že prohlédl jejich původní úmysl ho nepozdravit, ale že jim však přichází zvěstovat pravdu, kterou hledali společně, ale kterou posléze objevil on sám. V noci jim pak vysvětlil, proč zanechal askeze, která ke kýženému cíli nevede a tudíž nemá smysl, a vyložil jim čtyři ušlechtilé pravdy (san. árjasatja, pál. arijsačča). Tímto svým prvním kázáním Buddha „roztočil koleso dharmy“ (san. dharmačakrapravartana, pál. dhammačakkappavattana), totiž svého učení. Tak vznikla mnišská obec (sangha) a buddhismus se počal šířit Indií a posléze i mimo ni. Když bylo Buddhovi devětasedmdesát let, vydal se s velkou skupinou mnichů z Rádžagrhy na další pouť směrem severoseverozápadním, aby opět kázal svou nauku. Tak dospěl až na břeh Gangy ke vsi Pátaligrámě (pál. Pátaligáma), kde Adžátašatruův hlavní rádce Varšákára právě řídil budování velké pevnosti proti Vrdždžiúm. Buddha pevnosti předpověděl slavnou budoucnost – a vskutku: kolem pevnosti brzy vzniklo velké město Pátaliputra (dnešní Patna), potomní stolice Magadhska. Ve vsi Vénugrámě (pál. Béluvagámaka) u Vaišálí Buddha onemocněl prudkou úplavicí. Když se poněkud zotavil, kráčel se svou skupinou dál směrem na Kušinagaru (pál. Kusinára). V Pápě (pál. Páva) ho laický buddhista, kovář a kovotepec Čunda, pozval na hostinu, po níž se Buddhův zdravotní stav silně zhoršil; pouť však přerušena nebyla. Nedaleko před Kušinagarou byl Buddha již velmi vyčerpán chorobou i únavou. V šálovém (Shorea robusta) háji mu Ánanda upravil lůžko mezi dvěma kmeny. Tak uplynul večer a větší část noci. V poslední noční hlídce (san. prahara, pál. pahara) té úplňkové noci měsíce Dvou větví Buddha zemřel. Jeho tělo bylo umyto, oděno do smutečního rubáše a spáleno na pohřební hranici ze vzácných vonných dřev. Buddhovy ostatky byly rozděleny na osm dílů, z nichž po jednom obdrželi král Adžátašatru, Šákjové přeživší Virúdhakův1 zběsilý útok, Liččhaviové, Bulakové, Kraudjové, bráhmani z Višnudvípy, Jižní Mallové z Pápy a Severní Mallové z Kušinagary. Příliš pozdě přišli Maurjové z jejichž rodu pocházel potomní magadhský císař Ašóka (pál. Asóka), velký a mocný příznivec a štědrý podporovatel buddhismu; Maurjové se museli spokojit jen s oharky z pohřební hranice. V některých pozdějších textech se ovšem dočítáme, že těch osm dílů Buddhových ostatků pochází jen z jedné třetiny původního množství, neboť po třetině prý připadlo bohům (déva) a nágům.
Viz též: stúpa
Význam pojmu v hinduismu viz Buddha (Hind)