ahmadíja (JKI-I)

Verze z 24. 10. 2024, 18:41, kterou vytvořil imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu)

ahmadíja Heterodoxní hnutí, jež založil Mírzá Ghulám Ahmad (1835-1908) v Paňdžábu. V reakci na činnost kř. misionářů a britské koloniální správy se 1882 prohlásil za avatára hinduistického boha Višnua a zároveň za mudžaddida – obnovitele islám. víry. Ve svých chutbách a pamfletech kritizoval ekonom., polit. a náb. aspekty britské přítomnosti a označil ji za předzvěst apokalyptické doby, jež započne příchodem Antikrista. Odsuzoval též kapitalistické hodnoty Západu a jejich destruktivní vliv na etickou a společ. tradici islám. světa. Formuloval vlastní koncepci džihádu jako legitimní formy odporu proti kolonialismu; kladl důraz na „velký džihád“ neboli komplexní snahu o kultivaci vlastní zbožnosti a mravnosti. Soudil, že jinověrci nemohou dlouhodobě ovládat společnost, jež se bude řídit takovými morálními hodnotami jako autentická obec věřících. Vytvořil učení o „skutečném poslání“ Ježíše, jehož součástí jsou teze, že Ježíš nezemřel na kříži, vykonal hidžru z bezvěrecké Palestiny do Indie, dožil se tam 120 let a je pochován v kašmírském Šrínagaru. Po Mírzově smrti se a. rozdělila na dva proudy – kádijánskou a láhaurskou. Kádijánští (podle obce Kádiján v dnešním Pákistánu, rodiště Mírzy) se rovněž urdsky nazývají Džamá‘ate ahmadíja, dodržují věrnost obnovitelovým názorům, nazývají jej nabí (prorok), což je i pro Láhaurské nepřijatelný projev hereze. Ti považují Mírzu Ghuláma pouze za reformátora víry. Jejich nejznámějším vůdcem byl Mauláná Muhammad Alí. Proslul překladem koránu do angličtiny, který navíc obsahuje ahmadijské interpretace a komentáře k mnoha veršům, což bylo v sunnitském náb. diskurzu odsouzeno jako nepřípustné znevážení slova božího a napodobování kř. teol. postupů. Pro duch. představitele sunnitské většiny v současném Pákistánu jsou obě skupiny nepřijatelné a oficiálně zakázané. A. kádijánského směru má dnes síť misijních center v mnoha zemích záp. Evropy (zejm. SRN a Velké Británii), USA a též v záp. Africe, kde mj. provozuje vyvařovny, sirotčince, školy a nemocnice. Umírněné učení (včetně koncepce džihádu), syst. agitační činnost v kombinaci se synkretickými přesahy směrem ke křesťanství a hinduismu získávají hnutí relativně značnou přízeň u západoevrop. mládeže a plodí nevraživost misijních center patřících k různým aktivistickým skupinám sunnitského islámu. Jakkoli se ahmadijská výzva (da‘wa) někdy projevuje jako „protestantsky houževnatá“, je vyhraněně antikřesťanská. Vychází z přesvědčení, že křesťané zradili a překroutili autentický Ježíšův odkaz, odklonili se od svých ideálů a nepatří jim už čestný titul ahl al-kitáb (jinověrci). Křesťané navíc na jimi ovládaných územích pasivně přihlíželi rozkladu duchovních hodnot (fitna) a podporovali ateismus, resp. sekularismus. Podle ahmadijské doktríny Mírzá Ghulám Ahmad rozpoznal skrze studium negativního vývoje křesťanství blížící se příchod dadždžála – Antikrista. Toto poznání pro něho bylo znamením mahdího, který záhy sestoupí. Kádijánští byli represemi z Pákistánu téměř úplně vypuzeni, což je utvrdilo v jejich svérázné doktríně, jež stojí zcela mimo zákl. věroučné principy sunny. Jejich duch. autority získaly epiteton chalífat al-masíh (náměstek mesiáše – tj. Krista), jenž přijde z Kašmíru, potře Antikrista, zabije svini – symbol lidské zkaženosti a spasí lidstvo. Souč. charismatický vůdce Kádijánských, Mírzá Táhir Ahmad, sídlí v Londýně, věnuje se organizační práci a další kultivaci doktríny.

Miloš Mendel