christologie (JKI-K)

Verze z 24. 10. 2024, 18:41, kterou vytvořil imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu)

Ikona Kristovy tváře zv. Spas Nerukotvornyj (tj. nevytvořená lidskou rukou; 12.-13. stol.)

christologie Teol. učení o významu Ježíše, který byl v církvi brzy po své smrti a velikonočních událostech označován jako Mesiáš (Pomazaný, řec. Christos) – klíčová postava žid. národních i náb. nadějí. Mesiáš byl titul odvozený od slavnostního přívlastku izr. a judských králů, kteří byli do úřadu uváděni pomazáním olejem znázorňujícím boží milost. Podle Ž 2 se tím stávali božími syny (v práv. smyslu). V Ježíšově době byl očekáván příchod pravého Mesiáše, který nabyl některé naddějinné, transcendentní rysy. V mimožid. prostředí byl však titul Mesiáš nesrozumitelný a už v listech apoštola Pavla plnil funkci Ježíšova druhého jména. V tzv. vyznavačských formulích typu „Ježíš je...“ byl vytlačen titulem Syn boží. – Jiný typ vyznání víry, užívaný převážně jako aklamace v rámci bohoslužby, označoval Ježíše jako Pána (řec. Kyrios). Tento titul Židé vyslovovali místo božího jména Jahve (v čes. překladech bible se někdy překládá Hospodin). Byl užíván i v řec. náboženství a v kultu císařů. V ch. Nového zákona hrálo význ. roli i funkční označení Syn člověka (pův. označovalo mesiášského vladaře, na rozdíl od „šelem“ – nelidských panovníků velkých říší; Dn 7). Ježíš sám se patrně na Syna člověka odvolával. Vedle mesiášských titulů a přívlastků označujících dosah Ježíšova významu užívali první křesťané krátké narativní formule, kterými vyjadřovali jeho vlastní obsah. Ty mluvily především o Ježíšově smrti, která byla podle některých obětí za záchranu druhých (zemřel za hříšníky, za mnohé; Bůh poslal svého Syna...; ustanovení eucharistie), o vzkříšení nebo o vyvýšení. Protože metafora vyvýšení je obecně srozumitelnější, stala se už v 1. stol. prostředkem interpretace výroků o vzkříšení, inspirovaných apokalypsami. Takto interpretovaná ch. vzkříšení se stala integrujícím prvkem, který umožnil zahrnout do ch. i její starší výrazy. Ch. vzkříšení a vyvýšení se ve spojení s výroky o Kristově smrti ve prospěch druhých lidí stala základem hist. kř. vyznání. Krajním domyšlením důsledků vzkříšení a vyvýšení byla teze o Kristovi jako prostředníku stvoření (božím Slovu, Logu). Byla formulována už v 1. stol. a naznačuje, že Ježíšův příběh jako model skutečného lidství vyjadřuje také Bohem zamýšlený smysl všeho veškerenstva. Ch. je tedy zobecněním důsledků Ježíšova příběhu, to však neznamená, že tento příběh by měl jen reprezentativní význam a konkretizoval názorně obecně platnou boží vůli. V bibl. myšlení hrají dějiny tak význ. roli, že Boží zjevení uprostřed dějin patří přímo k jeho podstatě. Je to Bůh, který vzkřísil Ježíše, Bůh „Otec našeho Pána Ježíše Krista“ (Ř 15, 6 aj.; zjevení, inkarnace). Pozdější ch. vycházela z řec. kategorií a mluvila o božské a lidské podstatě Ježíšově (vyznání víry).

Viz též: mesiáš (JKI-J), mahdí (JKI-I)

Pavel Pokorný