Pavel z Tarsu (JKI-K)
Pavel z Tarsu (1. stol.) Raně kř. teolog a misionář, „apoštol národů“. Pocházel z Tarsu, význ. helénistického města v Kilíkii (jv. Turecko), kde se patrně v prvních letech kř. letopočtu narodil v žid. rodině odvozující svůj původ z kmene Benjamin. Po otci byl zároveň chráněn řím. občanstvím, a proto vedle žid. jména Saul (Šavel) nosil i podobně znějící řím. jméno Paulus (Pavel). Dostalo se mu farizejského vzdělání (farizeové), zčásti snad i v Jeruzalémě, kde mu tradice (Sk 22, 3) připisuje jako učitele rabiho Gamali’ela I. Přestože byl vzdělán ve farizejském duchu, je obsah jeho lit. díla vázán i na jiné než farizejské zdroje. Původní P. listy, v torzu dochované v pavlovském souboru Nového zákona (Ř, 1K a 2K, Ga, Fp, 1Te a Fm), dokládají sice, že využíval farizejských výkladových postupů, dal jim však zcela nefarizejské vyústění. Je zřejmé, že navazoval nikoli na palestinské židovství farizejského směru, nýbrž na židovství diaspory, otevřené helenizačním vlivům. Do jeho díla vstupovaly i zcela nežid. prvky, především helénistická filosofie, reprezentovaná zvláště stoickou etikou a platónskou terminologií. Veřejná činnost P. se zpočátku zaměřovala na horlivé pronásledování křesťanů, motivované farizejstvím. Po svém obrácení se stal z pronásledovatele stejně horlivým misionářem. Nejprve působil v oblasti Arábie, Sýrie a Kilíkie, poté odešel se svým spolupracovníkem Barnabášem do syrské Antiochie nad Orontem, která se stala trvalým východiskem jeho další apoštolské činnosti. Na půdě antiochejského misijního centra však brzy začalo docházet ke střetávání křesťanů nežid. původu (pohanokřesťanů), jejichž mluvčími byli P. a Barnabáš, s židokřesťany, přišlými do Antiochie z Palestiny. Podstatou konfliktu byl židokřesťanský požadavek přísného dodržování zákona, přičemž hl. důraz byl kladen na přijetí obřízky, pro antického člověka nepřijatelné. P. a Barnabáš, kteří odmítali závaznost žid. zákona pro pohanokřesťany, se proto koncem 40. let 1. stol. odebrali do Jeruzaléma, aby celou záležitost řešili dohodou se „sloupy“ jeruzalémského církve Petrem, Janem a Jakubem, bratrem Páně (tzv. apoštolský koncil). Jednání sice skončilo kompromisem vymezujícím sféry působnosti jednotlivých misií, ale brzy nato došlo k nové roztržce. P., opuštěn v tomto konfliktu Barnabášem, pak zaměřil svou misijní činnost dále na západ – do Malé Asie a Řecka.
Podstatou P. teol. koncepce byla teze o ospravedlnění vírou v Krista, nikoliv skutky zákona. Na rozdíl od židokřesťanů P. hledal cestu k pohanům, a proto alespoň pro ně zrušil závaznost žid. zákona důrazem na absolutnost Ježíšovy smírné oběti. Teologie ospravedlnění se tak stala bezprostředním vyjádřením jednoty církve chápané jako mystické Kristovo tělo tvořené Židy i pohany. Zároveň otevřela cestu kosmopolitnímu zaměření kř. Misie, překračující dosavadní etnické hranice judaismu. Patrně poč. 60. let 1. stol. P. tragicky zahynul jako oběť mezikřesťanské řevnivosti (1. list Klémenta Římského Korintským). Jeho teologie se prosadila jako základ kř. věrouky až poté, co se v důsledku žid. války 66-70 zhroutilo jeruzalémské centrum a křesťanství se postupně distancovalo od judaismu. P. myšlení ovlivnilo celý další vývoj kř. teologie. Jeho učení o milosti, predestinaci a svobodné vůli bylo využito Augustinem při polemice s pelagianismem, a zvlášť významně se uplatnilo při konstituování reformace.