čas (Islam)
čas – základní kategorie, jejíž vnímání v prostředí středověké muslimské společnosti však vykazuje řadu specifik. Klasická arabština používá pro čas více termínů a mnohé z nich se dochovaly až do současnosti. Vrcholný představitel islámské mystiky (súfismus), šajch Muhjiddín ibn ʻArabí, ve své Terminologii súfijů zmiňuje několik z nich. Waqt je možno překládat jako okamžik, je to tedy „výraz pro Tvůj stav v současnosti, který není nikterak vázán na minulost ani na budoucnost.“ Zamán je spíše trvání v čase a ten charakterizuje jako čas-vládce. Sem patří i dahr (byť jej Ibn ʻArabí nezmiňuje přímo), který bychom mohli s trochou nadsázky chápat jako „čas-ničitel“ – tedy jako jakousi obdobu našeho spojení „zub času“. Arabština kromě toho zná i čas, jenž má svůj počátek, ale nemá konec, i čas, který je naopak konečný, avšak nemá počátek (pojmy abad a azal).
Tradiční islámské vnímání času se výrazně odlišuje od našeho moderního pojetí. S časem bývá v našich obvyklých představách spojen jistý proces vývoje (dějiny). Zkrátka čas v nejobecnějších rovinách vnímáme jako rámec určitých kontinuálních proměn. Islámské myšlení však nemá příliš smyslu pro takové vývojové chápání světa. Ba přesně naopak. Bůh (Alláh) je neměnný (a to je jednou z Jeho stěžejních charakteristik, viz teologie), a totéž platí pro soubor Jeho ustanovení (šaríʻa), který byl jednou provždy lidstvu vyjeven prostřednictvím vrcholného Zjevení (wahj), adresovaného proroku Muhammadovi. Vše je tak předem určeno a lidská svoboda je pouze iluzorní. Bůh sám není vázán žádnými pravidly, a to, co vnímáme jakožto přírodní zákony, je pouze „Boží zvyklost“ (ʻáda), jež je výrazem Jeho milosrdenství, když takovýmto konáním dává světu (pouze!) zdánlivou zákonitost, kontinuitu i smysluplnost. Bůh ovšem může tuto svou „zvyklost“ kdykoliv náhle překročit či nedodržet, a pak nastávají úkazy, jež lidé tradičně označují jako zázraky (karáma nebo muʻdžiza).
Podle klasického teologického podání (v intencích učení ašʻarijské školy, nejlépe formulovaného v díle imáma al-Báqilláního) vlastně žádné kontinuum ani nemůže existovat, neboť všemocný Bůh v každičkém (nejkratším možném) okamžiku znovu a znovu vytváří nový svět, který se od toho předešlého liší jen v těch nejnepatrnějších změnách realizovaných na nejmenších možných částečkách (dharra) jeho hmoty. Takovýto přístup nám předkládá přetržité vnímání času a ve svém konečném důsledku „zrnitou“ strukturu časoprostoru. Čas i prostor jsou totiž pro šajcha al-Báqilláního dělitelné na nejmenší částice. V této vizi tak vnímáme svět jako zcela nicotný; trvá totiž právě jen okamžik, aby byl vzápětí zcela zničen a v příštím okamžiku znovu (poněkud proměněný) vytvořen. Svět má tedy trvání, nikoliv však nepřetržitost a tedy ani zákonitý (!) vývoj.
Abychom však byli důslední: Zdaleka ne všichni středověcí muslimští myslitelé s tímto teologickým východiskem souhlasili (viz filozofie). Pro stručnost zmiňme jediného z nich, vrcholného historika a v pravém slova smyslu „otce–zakladatele“ filozofie dějin, ʻAbdarráhmána ibn Chaldúna. Ten mimo jiné formuloval propracovanou teorii proměn lidské civilizace (hadára), jež má nesporný vývojový charakter.
Dále k tématu
- Ibn Chaldún, ʻAbdarrahmán. Čas království a říší: Mukaddima. Přel. Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1972;
- Klapetek, Martin. „Stejné, nebo odlišné pojetí času?“ Teologie & společnost: časopis pro náboženství, kulturu a veřejný život 4, č. 4 (2006): 27-29;
- Nasr, Seyyed Hossein. Záhrada pravdy: Vízia a prísľub súfizmu, mystickej tradície islámu. Přel. Milan Špak. Praha: Malvern, 2022;
- Ostřanský, Bronislav. „Terminologie súfijů.“ Religio 14, č. 2 (2006): 259-268. https://hdl.handle.net/11222.digilib/125177.
Viz též: čas (JKI-I)