ghúlové (Islam)
ghúlové – velmi rozšířená „kategorie“ džinnů, které však předchází strašlivá pověst. Slovo „ghúl“ v moderní spisovné arabštině znamená kanibal, což velmi výstižně vyjadřuje druh nebezpečí, jež lidem od těchto monstrózních tvorů hrozí. Ghúlové jsou pokládání buď za třídu zlých džinnů, nebo za „poddruh“ satanů. Někteří autoři je popisují jako čaroděje, kteří na sebe berou rozmanité podoby. Traduje se, že se ghúlové zjevují v podobě lidí, zvířat i rozličných obludných monster. Vyskytují se na různých odlehlých místech, kde přepadávají pocestné a požírají je. Jejich další oblíbenou lokalitu představují hřbitovy, kde požírají mrtvá těla v hrobech. Středověký literát al-Qazwíní se domníval, že ghúlové jsou démonické bytosti, které žijí samotářský život v poušti, podobají se člověku nebo zvířeti a zjevují se člověku, pokud putuje v noci na osamělých místech. Ghúlové na sebe často berou podobu pocestných a tak svádí lidi z cesty, kde zabloudí a zemřou žízní, hlady a vyčerpáním. Al-Qazwíní tvrdil, že když se džinnové pokoušejí vyslechnout tajemství andělů žijících v nejnižším nebi (viz ráj), andělé po nich metají kameny. Někteří džinnové shoří v atmosféře (což se projeví jako „padající hvězda“), jiní padnou do moře či řeky, kde se promění v krokodýly a konečně někteří dopadnou na zem, kde se promění v ghúly. Al-Qazwíní dále uvádí: „Ghúl jest džinní, který hledí překazit cesty, bera na sebe rozmanité podoby a vzezření...“ Tvrdí rovněž, že různí druhové Prorokovi na svých cestách viděli ghúly a dokonce budoucí druhý chalífa „vedený správnou cestou“ ʻUmar ibn al-Chattáb jej potkal na cestě do Sýrie, ještě před tím než přijal islám, a ťal po něm mečem.
Středověký polyhistor Abúʼl-Hasan al-Masʻúdí se zmínil ve své „encyklopedii“ Rýžoviště zlata a doly drahokamů i o ghúlech: „Arabové vyprávějí mnoho podivuhodných věcí o ghúlech (démonech) a jejich počínání: soudí například, že ghúlové se dovedou na opuštěných místech před jejich zraky přeměňovat a že se ukazují některým lidem v různých podobách, rozmlouvají s nimi a někdy dokonce souloží se ženami. Tvrdí také, ghúlovy nohy se podobají oslím. Kdykoliv se jim zjevil nějaký ghúl na poušti, zaříkali jej těmito verši:
Ty s oslíma nohama, hýkej si, jak chceš,
nedonutíš nás opustit rovinu, ani cestu, po níž jdeme.
Činili tak proto, že ghúlové se zjevovali za noci a ve chvílích osamění; cestující je pak sledovali v domnění, že je to některý z jejich druhů z karavany, ale ghúl je svedl z cesty a přivodil jim smrt. To vše bylo Arabům dobře známo a nebylo nikoho, kdo by o tom nevěděl, takže jen málokdo se dal svést ze směru své cesty. Kromě toho, když byly vyřčeny ony verše, dávali se ghúlové na útěk do hlubin údolí a na vrcholky hor (...) Někteří znalci filozofie však tvrdí, že ghúlové jsou zvířata patřící k druhu zcela rozdílnému od ostatních zejména tím, že mají odporné vzezření a nepodléhají běžným přírodním zákonům. Protože jejich zjev a pudy je liší od jiných zvířat, vyhledávají nejosamělejší pustiny. Svým tělem se podobají jak lidem, tak i divokým zvířatům. Jedna z indických sekt se domnívá, že ghúlové jsou jen zhmotnělé projevy neviditelného působení hvězd při jejich východu...“
Někdy se také uvádí, že ghúl je jméno dávané výše popsanému druhu džinnů ženského pohlaví, zatímco démon mužský se pak nazývá kutrub. Džinnové jsou bytosti pohlavní a mohou navazovat různé vztahy s lidmi. Středověké právní kapacity (viz šaríʻa) o existenci džinnů rozhodně nepochybovali a ve svých kompendiích se proto zcela vážně zabývali majetkoprávními i manželskými vztahy (viz manželství a rodina) lidí a džinnů. Ve středověkých legendách nalezneme bezpočet příběhů o vztazích, kde jeden z partnerů nepocházel z „říše lidí“. Kupříkladu proslulý hrdina arabského lidového eposu Sajf ibn Dhí Jazan měl sestru, džinníju, která vynikala svými čarodějnickými schopnostmi. Podle jiných názorů jsou kutrubové párové bytosti; existuje tedy kutrub i kutruba. Al-Masʻúdí tradoval následující legendu o jejich vzniku, ale též o genezi dalších kategorií džinnů: „Podle některých autorů prý Bůh stvořil džinna z ohně horkého větru a pak z něho stvořil jeho ženu, podobně jako stvořil Evu z Adama. Když otěhotněla, neporodila děti, nýbrž snesla třicet jedno vejce. Z jednoho vejce se pak vyklubala kutruba, což je matka všech kutrubů, džinnů v podobě kočky. Z jiného vejce se vyklubali iblísové, mezi něž patří také al-Hárith Abú Murra a kteří žijí v mořích. Z dalšího vejce vznikli máridové, kteří obývají ostrovy, a opět z dalšího ghúlové, kteří se zdržují na pouštích a ve zříceninách. Dalšími druhy jsou pak saʻálové, vyskytující se v horách, wahausové, kteří obývají vzdušný prostor v podobě okřídlených ptáků a létají, dále dásikové, hammísové a ještě jiné druhy.“ Někdy se vypráví, že kutrubové a ghúlové jsou potomky spojení Iblíse (Ďábla) a ženy, kterou Bůh (Alláh) speciálně pro něj stvořil z ohně samúmu, tedy z „ohně bezdýmného“ (někdy tak bývá nazýván též jistý vítr pouštní bouře). Sběratel Wahb ibn Munabbih tradoval, že tyto a jim podobné bytosti se narodily z vejce. K těmto pozoruhodným bytostem patří i ghaddárové, kteří s oblibou mučí lidi, a gharrárové. Někdy jsou obě tato jména vnímána jako synonyma, jindy se však uvádí, že se jedná o dvě odlišné kategorie bytostí. Ženští ghúlové (či kutrubové?) rozmlouvají s pocestnými a někdy se i oddají jejich chtíči. Ghaddárové a gharrárové se podle středověkých autorit vyskytovali zejména v Jemenu, Tihámě (pobřežní nížina v Arábii ležící podél Rudého moře) a v horním Egyptě.
Dále k tématu
- Al-Masʻúdí, Abú al-Hasan ʻAlí ibn al-Husajn ibn ʻAlí. Rýžoviště zlata a doly drahokamů. Přel. Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1983;
- Tauer, Felix, překl. Tisíc a jedna noc. Praha: Odeon, 2011. (8 dílů);
- Tomek, Jiří. Král světla. Arabské mýty, legendy a pohádky. Praha: Argo, 2016.